Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Threshold - Dividing Lines

ThresholdDividing Lines

Sarapis22.8.2023
Zdroj: mp3, bandcamp
Posloucháno na: PC, mp3 player // AKG K240, Koss the Plug
VERDIKT: Nejsou žádné dělící čáry. Jedině ty, které jsme už dávno překročili bez možnosti návratu. K Dividing Lines se naopak dá vracet opakovaně.

Britští Threshold jsou takoví nenápadní atleti prog metalu. Navenek obyčejní chlapi, co pro pintu Guinnesse nejdou daleko, ve skutečnosti namakaní vytrvalci, jejichž muzika pulzuje přísnou disciplínou. Pevná muskulatura v těžkém riffování i jemná motorika v detailech je charakteristika, která jako vlákno doprovází kapelu během jejího více než třicetiletého maratonu. Threshold jsou spolehliví běžci a pozor, mají formu.

 

Ochranná známka Threshold vychází z žánrových základů, které před nimi položili jiní hřebci, ale jedním dechem nutno říct, že se kapela brzy vyprofilovala a drží se svého kopyta i vysokého standardu. Nejpozději s albem Hypothetical (2001) se charakter nahrávek Threshold udržuje s příkladnou poslušností vzájemně na dohled. Robotická instrumentace, učesaná produkce, výrazná role kláves a spolehlivý smysl pro chytlavé melodie. Jistě, ne všechno z toho je zárukou poslechového gurmánství. Zejména přísně ošetřený, možná až sterilní zvuk představuje achillovu patu, s níž se mohou někteří posluchači zaseknout už na startu. Co se mě týče, jsem shovívavý; k jejich konceptu a profesorskému hráčství tento rámec docela sedí. Opět tu máme znepokojivý obraz zítřků, v nichž je lidskost jen slabou opozicí odvráceným stránkám civilizačního pokroku a k tomu přece trochu toho studeného železobetonu patří.

 

Příslušnost kapely k progresivní větvi metalu je nesporná stejně jako konzervativní forma její hudby, která víceméně žádný progres negeneruje. Tvůrci by možná chtěli slyšet něco jiného, ale to co je minimálně pro mě v konečném důsledku nejdůležitější, jsou skladby jako takové. Jestli se dokážou zarýt pod kůži, vyvolat emoce, zvýšit tepovou frekvenci, zažehnout plamen. Na předchozím albu Legends of the Shires (2017) jsem se nesmířil s občasnými průsaky sladkého kýče, který na některých skladbách zanechal nepěkné skvrny a plamenům nedovolil se nadechnout. Na Dividing Lines je to jinak. Levným cukrovinkám odzvonilo. Jakoby vše zapadlo do správných zdířek. Důvod může být zcela prozaický - obvyklý skladatelský tandem Karl Gloom-Richard West doplnil zpěvák Glynn Morgan, který si na minulém albu odbyl obnovenou premiéru a hle, na Dividing Lines už přiložil významný balíček vlastních nápadů.

 

 

Spektrum skladeb na Dividing Lines je taková klasická symbióza úderného progu s důvtipem šachových mistrů, kteří mají pro každý tah pádný důvod. Z přímočarých kusů vyčnívá hymnická Let It Burn, baladičtější sekci reprezentuje King of Nothing, které dominuje Morganova naléhavost tak výrazně, až připomene Einara z Leprous (a přesto je skladba tvrdší než většina toho, co Norové produkují v posledních letech), no a pro příznivce košatějšího a na stopáž bohatšího progu připravili Threshold hned dva příspěvky - The Domino Effect a Defence Condition. Na scéně se objeví dramatické momenty a velkoryse odstupňovaná gradace. Koneckonců není to jen otázka délky - byť to dámy mohou vidět jinak -, i Hall of Echoes dokáže ze svých pouhých šesti minut slávy vyždímat několik zajímavých otoček. To samé by se dalo říct o úvodní skladbě. Zpěvné refrény se ladně usazují v paměti a klávesové podkresy zjemňují všechnu tu odměřenost pramenící z místy nervních kytarových figur a odlidštěné nálady, která se mezi řádky pořád hlásí o slovo. Je to paradoxně právě hřejivý pocit, co mi poslech přináší a co mnou v bezprostředních chvílích po něm rezonuje. Threshold na to mají recept už dlouhé roky a já jim to žeru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky