Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thyrfing - Vanagandr

ThyrfingVanagandr

Garmfrost15.10.2021
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Metalová jízda pojící metal s pohanstvím a progresem... To je Vanagandr!

Thyrfing je přesně ta kapela, o které jsem věděl, že existuje, ale ničím mě nikdy neoslovila a neponoukla, aby mi stačilo pouze zběžné zjištění, že existuje. V době jejich eponymního debutu a krapet výraznější dvojky Valdr Galga jsem se vikinskému blacku věnoval dosti zevrubně, nicméně tehdejším ikonám ranku – Enslaved, Borknagar, Helheim nebo Vintersorg se Thyrfing nemohli ani přiblížit. Pamatuju si chválu na jejich triko, která přišla o pár let později a pak… A pak jsem zapomněl, že něco takového jako Thyrfing vůbec existuje. Vytěsnil jsem jejich jméno a vlastně až na zmíněné ikony (ty rostly dál a výš) zanevřel na celý ten pohanský cirkus. Pod nánosem hopsavých poz(s)érů jsem neměl chuť věnovat pozornost ničemu, co čpělo folkem.

 

thyrfing

 

Nicméně onehdy (osm let, uf!) jsem zakopl o jejich předposlední desku De ödeslösa a já s úžasem zíral, kam se kdysi triviální kapela dokázala vyškrábat. Potěšil mě nový zpěvák, kterým je Jens Rydén z původních Naglfar. Taktéž mi udělala radost pečlivá práce se skladbami, zvukem a dynamikou. Na své poslední řadovce Vanagandr Thyrfing styl předchozích nahrávek příjemně vypilovala až do třpytivého diamantu. Ta tam je neohrabanost starých časů. Tady musím kapele přiznat, že po zpětném naposlouchání jsem přišel na chuť i starším předchůdcům.

 

Thyrfing patří mezi těch pár interpretů, co pohanství neředí lidovkami a juchandami. Většinový záběr patří black metalu a vážné tváři. Jejich skladby jsou převážně neseny ve středním tempu a hymnické náladě. Hlasově se Rydén pochlapil a svojí rašplí dokáže vyloudit vskutku jímavé melodie. Umí svůj hlas nést do dáli i vztekle zasekávat. Dříve až laciná symfoničnost je, když ne potlačena, tak dána na roveň kytarám a celkovému dojmu. Ona symfoničnost není typu Dimmu Borgir nebo Therion a jim podobným, v jejichž soundu převládá nad zbytkem a postupně vysává z písní jejich metalový naturel. Thyrfing se na Vanagandr naopak metalu vůbec nebojí. Aranžérsky umí čarovat natolik, aby heavy momenty v ničem neshazovaly lidové vsuvky a ty zase neředily blackovou krev.

 

Silný zážitek přinese hned úvodní symfonická vypalovačka Döp dem i eld, která nastolí energický řád plný vzdoru a touhy po boji. Po slabší hoblovačce Rötter, kde marně hledám, co by mě zaujalo, přichází nejmelodičtější a nejzpěvnější Fredlös. Je mi jasné, že uctívači temných pořádků mohou mít s podobnou slaďárnou problém. Já v tomhle případě zapomínám na black metal a vzpomínám na starý epický heavy metal spojený s kultem Bathory. Je možné, že mi silný refrén začne časem lézt krkem, ale zatím se k této skladbě vracím nejčastěji. Pochválit bych chtěl tajuplnou Håg och minne i vypalovačku Träldomsord, která ač nejsvižnější, přináší zřejmě nejpoutavější melodie i parádní vokály. Naopak mám velký problém s na závěr umístěnou Jordafärd. Hlavně s jejím začátkem, který být coververzí znělky seriálu Hry o trůny, by mi vadil taky, ale ne takto, kdy mám pocit, že se zde beztrestně krade…

 

 

Thyrfing se ke svému stylu dopracovávali postupně. Poctivou prací a přístupem stále rostli a proto vlastně Vanagandr není žádným překvapením. Kdo kapelu sleduje po celou dobu, musel onen vývojový tok cítit. Já jsem nepolíben, proto zírám a o to víc si užívám skvělou metalovou jízdu, která věnována slávě Ódinovi a starým Ásům pojí metal, pohanství s progresem, a vše je přes pár drobností a zaškobrtnutí vysoce návykové. Užívám si!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky