Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rád se hudbou nechám mile překvapovat a Todd La Torre mě překvapil velmi a kvalitně. Nečekal jsem, co vše v tomto nástupci Geoffa Tatea v Queensrÿche dřímá. Nyní s velkým zpožděním chápu, proč si ho páni vybrali. Na sólové nahrávce prezentuje bezedný rozsah výrazových prostředků a nelpí na jednotné formuli výrazu jako u svých chlebodárců. Své celé umění Todd vybalil až na svojí první sólové nahrávce Rejoice In The Suffering, která se stala jednou z mých nejoblíbenějších nahrávek současnosti. A to v žánru, ve kterém se to stává stále méně.

Todd se do mě pouští naprosto neurvale thrashmetalovou řezanicí s přesahy do US power metalu. Přímočaře cituje, z čeho vzešel a nápaditě kombinuje známá klišé. Svým přiostřeným vokálem mi imponuje a zcela se vydává na okraje svých schopností. Osciluje mezi styly a tóny jako akrobat v ruském národním cirkusu bez nároku na chybu. Vůbec necítím rozpaky jak ze zpěvu, tak z hudby. Když vezmu v potaz, že Todd byl při nahrávání debutu soběstačný jak vokálně, tak i nástrojově, jsem doslova v šoku. Jediný pomocník Craig Blackwell obsluhuje basu a zdvojuje kytaru. Strukturou skladeb a výrazem pánové velmi připomínají Brity Hell - soubor to pod taktovkou spíše producenta Andyho Sneapa a bratrů Bowerů. Bohužel tito chlapíci se odebrali do tvůrčího ticha, a tak mi přichází vhod Todd.

Nic se nemaskuje, jde se na metalovou dřeň a ano, album je plné klišé. Ale jde o případ, kdy se nahrávkou bavím, protože je podaná přesvědčivě a živě. Žádné přihřívání polívčičky, nebo obalování kostlivců svalovinou. Jen čirý tok hudby podaný srdcem, zápalem a s kvalitou. Todd by mohl pět u kterékoliv stár heavy metalu, vládne obrovskou silou a jistotou. Z hrubozrnného výrazu umí krásně vystoupat do epických čistých výšin. Skladby drží pohromadě a díky proměnlivému vokalistovi mohou také libovolně měnit charakter. Baladická osidla jsou vždy ošemetná a Todd z nich uniká kvalitou, stupňujícími se emocemi a dravostí. Z triviální obligátnosti umí udělat návykovou kvalitní věc plnou síly, napětí a krásy.

Hodně mě baví nejagresivnější skladby alba. Po progresu z jeho současné domoviny ani stopy. Vše nahrazuje svojí osobitostí a chutí obtisknout svůj odkaz do provařených metalových formulací. Proč by si nemohl udělat radost a poklonit se svým kořenům? Album není jen o vokálu hlavního protagonisty. Kytarová práce je na top úrovni a spousta velkých jmen by se za takové melodie, riffy a harmonie upsala i zbytky duší. V titulní skladbě tu a tam probleskuje Toddova poloha z Queensrÿche, ale musím být velmi pozorný, abych dané okamžiky v přívalu změn a tvrdosti zaznamenal.

Naprostým hřebem alba je vyhodnocena mými vnitřními citlivými měřítky skladba Vexed. Stvrzuje komplexní schopnosti Todda hudebníka i skladatele. Přes velké vzletné melodie, silácké a heavy prvky se prokope až ke kousavému dravému thrash metalu. Vše v jednom fungujícím konglomerátu pradávných klišé. Přesto nyní upečené, čerstvé a chutné. Atak, agrese, síla, energie a otevřené brány do království Roba Halforda potažmo Tima Rippera Owense. S přehledem a lehkostí. V dalším taktu se může v klidu přetahovat s největšími hlasy power metalu či thrash metalu. Krásné možnosti, které se při poslechu labužnicky vstřebávají a naplňují duši i u opotřebovaných pamětníků.