Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Törr - Tempus Fugit

TörrTempus Fugit

Bhut17.4.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Očekávání fanoušků se vyplnila, bohužel však v záporném slova smyslu. Törr už zřejmě nikdy nebudou tací, jak je máme zapsané v deníčcích.

Odchod Vlasty Henycha z Törr vyvolal značný rozruch. Několikrát bylo vyřčeno, že Törr bez Henycha už nebude nikdy to pravé a tak Ota Hereš a spol. dlouho nečekal a vpustil do řvoucího davu nový počin Tempus Fugit. Co myslíte? Bude posluchač překvapen novou tváří kapely? Nebo naopak, potvrdí se babské klepy o zániku skupiny? Dnes si na výsledek trochu posvítíme.

 

Ku zbylému duu, které tvoří Ota Hereš a Radek Sladký, byl přibrán basák Jan Bartoš. Sice dříve byli přibráni hned dva hráči na basu a kytaru, ovšem oba se stali nevyhovujícímu a tak byl ansámbl změněn na výše zmíněný stav. V této aktuální sestavě kapela stvořila nahrávku, kterou netrpělivě vyhlížel nejeden fanoušek kapely. No, přiznám se, že i já jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený z odchodu Henycha a nedovedl jsem si plně představit, co Hereš s kapelou dál zamýšlí. Vyslechl jsem několik vizionářských slov o jakémsi Alkehol revival, ale co naplat, musím toto označení ledabyle přistrkat. Každá sláva jednou končí a když dojde k rozkolu dvou motorů, které celé těleso ženou a udávají mu směr, dojde k jednoduché situaci, kterou bychom graficky znázornili jakožto křivku směřující dolů. Törr se této situaci zřejmě nemohli vyhnout, stejně to bylo očekávané. Zájem o tvorbu soudobé podoby skupiny značně poklesl, a pokud to takhle půjde dál, nejspíš ani nebude větší. Nechci malovat ďábla na zeď, ale na té stěně již jich je namalované celé peklo. A tak neváhám a budu skeptik, a přispívám i svojí skicou rohatého chlupáče. Tahle deska prostě nezní, tak, jak bychom chtěli a očekávali od skupiny, kterou zdobí honosné logo Törr. Byla to kapela, která se zapsala kladně do dějin české hudební scény. Ano, BYLA. Od tohoto alba a vůbec celého toho polorozpadu, se počínají psát zcela nové řádky kroniky Törr a vhodnější název by však byl Törr II. Čili něco na způsob Pražského Výběru II, ovšem tady se spíše jednalo o umíněnost. Mimochodem se můžeme těšit na reunion v původní sestavě dokonce i s bubeníkem Hrubešem. Ale zpět do špinavých black thrashových vod. I když mě teď tak napadá, že tento hudební styl už zde taktéž není na místě. Skutečně se nabízí označení Alkehol revival, jelikož celková struktura a stavba skladeb tomu odpovídá. Písničky se sice sypou jak štěrk z Avie (a duše z jejího řidiče), ale výsledek nemá co říci. Celé je to uspěchané a zdá se, že i bez nápadu. Škoda, tak jsem se těšil na překvapení. Nechtěl jsem házet zbraně do obilí, ale nyní odhazuji i kapesní rybičku, jelikož naděje je pryč.

 

Co se nám vlastně urodilo v útrobách Tempus Fugit? Pokusím se nastínit letmí obsah alba, které si pouštím pravděpodobně naposledy. První písnička s jadrným názvem Až Mě Všichni Naserou se hned pouští do divokých tónů a bujarých melodií. Už v tento okamžik je posluchači servírováno alkeholovské veselí, text této skladby chápu jako špatný vtip, nebo jako poctu patnáctiletému fandovi, který jej složil. Hned po této skladbě přichází značné uvolnění v podobě písně Básníci Doby. Ta sice nezní dvakrát špatně, ale do celkového repertoáru kapely poněkud nezapadá. Následuje slisované vlákenné rouno o hustotě až 80 kg/m², jehož vlákna drží vlastní silou pohromadě. Tento prostor jest vyroben z krátké bavlny, bavlněného odpadu, či z viskózové stříže. Jedním slovem vata. Co mě však více zaujalo je, až pátý song Já neubráním se, který se lehce vymyká dosavadním kolejím. Další pozitivní obsah se ukrývá v deváté, desáté a jedenácté písni. Názvy těchto světlých míst, jinak bezbarvého materiálu, jsou: To Smrt Jsem Já, Prokletí Zrádců a Tempus Fugit. K těmto skladbám jsem ochoten se vrátit a díky nim vlastně dávám trochu „pozitivnější“ hodnocení. Svým charakterem totiž nejedou jednotné rychlopalné tempo, se kterým se setkáváme u zbytku desky, nýbrž se pěkně nesou ve středních i pomalejších plochách, které kapele sluší. Hlavou mi tak projela vzpomínka na Kult Ohně. Ale stejně mám nakonec zvláštní pocit a pátrám v paměti se slovy, kde už jsem to sakra slyšel. Uplyne necelých čtyřicet osm minut a celý výlet mám za sebou. A ačkoliv jsem vypíchl celkem čtyři skladby, které za to stojí, v celkové kašovité omáčce se topí jak moucha v medu. Snaží se ze všech sil vyprostit z osidel svého věznitele a ukázat světu, že ještě za něco stojí, ale bohužel okolí je mocnější. 

Přátelé, přes všechno nervózní kousání nehtů, neustálé se zvedání ze židle a novém a novém přemítání a konečném verdiktu nad albem, nemohu jinak. Palec míří dolů a s ním spadá i celkové hodnocení. Přesto věřím, že si album své místo v srdcích posluchačů přeci jen najde. Ovšem už to zřejmě nebudou ti samí lidé, kteří uctívají Kladivo na čarodějnice.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky