Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Treha Sektori / Sádon - Symphony Of Dying

Treha Sektori / SádonSymphony Of Dying

Victimer3.1.2020
Zdroj: bandcamp labelů i kapel
Posloucháno na: notebook / phone
VERDIKT: Proces konce života a nezodpovězené otázky, jež jej provází v kooperaci dvou zahloubaných projektů.

Když tu máme ten nový rok, musíme si nalít čistého vína. Symphony Of Dying je už dva roky stará nahrávka, která byla původně vydána pod holandským labelem Breathe Plastic Records. Letošní aktivace je spuštěna díky mekce temně ambientních experimentů, berlínského vydavatelství Cyclic Law. Všechno tohle pozdvižení je způsobeno novou - vinylovou verzí původní nahrávky, která je obohacena o jeden song navíc (Spear Over Our Heads). Já vinyl nevlastním, ale mám hlad po podobně orientované nahrávce. A ten díky aktuální reedici trvá.


O co jde? Tahle záležitost čítá dva pohledy na dané téma, tedy vzájemnou zvukovou spolupráci a trochu jiný pohled na klasické nahrávky projektů Sádon a Treha Sektori. Abychom si oba představili, musíme to vzít pěkně odděleně. Sádon je dvojice z ruského Petrohradu, ke které mám celkově dál už jenom tím, že jsem se s ní spojil až díky této spolupráci. Učit se uchopit tvorbu projektu bude nejlepší přímo na jeho bandcampu. Dark ambient jako hudební styl není hlavní linií Sádon, tou jsou zvukové vrstvy a posouvající se plochy. A taky vokál. Aniž bych se podíval do rodného listu, cítím, že Sádon jsou někde ze severu. A to je jednoznačně dobré znamení.


To s Treha Sektori jsme se už párkrát setkali. A když vyjdeme z minimalismu temných kontur dark ambientu, jak moc vám řekne jméno Throane? A alba Derrière Nous, La Lumière, respektive Plus Une Main À Mordre? Jasně, je to ten nihilisticky blackmetalový a hlavně v podzemních kuloárech dost ceněný projekt, který má blízko např. k Blut Aus Nord nebo Aosoth. A taky je to tento maník, kdo stojí za obaly desek jako třeba Hallucinogen, The Work Which Transforms God, 777 - Cosmosophy, ale taky třeba Algleymi (Misþyrming). Tady, aspoň mně, svítá o mnoho jasněji.

 


Symphony Of Dying je pětiskladbová kolekce experimentálního temného ambientu. Setkání, kde jsou si oba projekty tak blízko, že i tam, kde Sádon preludují pouze sami (skladby Shadow a Aegeus), je celistvost nahrávky nenarušena. Smrt je konec jedné etapy, nebo nový začátek? Tahle kooperace se snaží uchopit význam odchodu na onen svět po stránce zvukového minimalismu, s mystickým prohloubením tématu a s jeho religiózním rozměrem. Symphony Of Dying je poslední cesta do zcela neznámých míst, o jejichž podobě se můžeme jen domnívat a spřádat své představy.


Je v tom hrdost, oddání se vyšším sférám a víra v osvobození, stejně jako strach a bezmoc ze ztráty pozemského bytí, z odchodu na věčnost. Vždyť, co je to věčnost? Jen další otázka a milióny představ. Smrt je součástí našich životů a nemyslel bych na ni, kdybych se nedostal do přítomnosti tak umně sestavené symfonie. Tahle spolupráce mne zaujala na první poslech a není jen prázdným gestem symbolizujícím poslední sbohem. Je to citlivě vystavěná temnota s přesahem nad běžný ortel. Hudební doprovod skonu, který je až posvátný. Ticho roztíná zahloubaná magie a zvuky konce. Poslechněme si jeho reaktivované tóny, je dobré na ně poukázat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky