Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Truckfighters - V

TruckfightersV

Jirka D.25.1.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Evolve Blues R222 / Sennheiser HD 202
VERDIKT: Truckfighters se představují jako dospělejší kapela a jejich posun jim sluší. Méně zábavy, více vážnosti a hlavně dobře poslouchatelná deska.

Truckfighters je desert rocková kapela ze Skandinávie, konkrétně ze Švédska, což se sice může na první dojem zdát jako protimluv, ale prostě tomu tak je. Odkaz Kyuss, Fu Manchu a třeba Dozer evidentně rezonuje nejen v krajinách zalitých pouštním sluncem. Truckfighter už taky vydali - včetně té aktuální - celkem pět dlouhohrajících desek, což si z jejího názvu odvodíte sami. Netřeba v tom hledat složitosti. A pak už je to celé jeden velký klasický příběh o tom, jak se parta mladíků ve Švédsku zamilovala do svých amerických idolů, nakoupila fuzz efekty, zapojila kytary a začala drhnout ten správnej stounr. A nebo tak něco.

 

Truckfighters band

 

Další pohled do historie odhaluje něco v tom smyslu, že kapelu tvoří prakticky jen zpívající basák Ozo a kytarista Dango. Bubeníci se střídají téměř co rok a druhá kytara je spíš na objednávku. Truckfighters jsou power trio se vším všudy a soudě podle nového alba, víc štěstí k životu nepotřebují. Ostatně právě deska V jim vyšla na Century Media, což je oproti vlastnímu UG vydavatelství Fuzzorama Records (i když stále dost zaangažovanému) jistý posun vpřed. Josh Homme doporučuje.

 

Co nového na nové desce? Na první poslech ještě hutnější a zamlženější zvuk. Když desert, tak desert. Na pohled druhý větší průměrná délka skladeb (běžně přes 6 minut), které tím pádem lehce opouští klasickou stavbu, získávají na atmosféře a působí o něco dospěleji. Tím rozhodně netvrdím, že by se Truckfighters vzdávali image rozjívených, nicneřešících hudebních hipíků, ale ten posun k zodpovědnějším zítřkům tam je znát. Ostatně zkuste hned první skladbu a v recenzi vložený klip. Čtyřminutový rozjezd (buďte trpěliví) nebýval standard a následná písečná bouře nikdy nevířila tolik písku jako tentokrát. A ten příběh je depka, prostě Skandinávie se vším všudy.

 

 

Současná deska prostě vládne trochu jinými zbraněmi než jen odlehčeným a přebuzeným rokenrolem a ve výsledku jí to náramně sluší. Přehrát si pro porovnání starší desky znamená poznat rozdíl. Co naopak zůstává, jsou brutální zkreslení na kytarách, nyní ještě o něco brutálnější, ale to asi k žánru patří. A bývá občas zvykem, že když žánr nevymyslíte, ale přeberete, zvýrazníte a do extrému vyženete jeho typické prvky. Takové trochu bití v prsa, které mi - nevím proč - připomíná českou náturu.

 

Jinak se ale Truckfighters do prsou moc nebijí a po celou hrací dobu zůstávají věrni skromným inspiracím u kapel ze scény Palm Desert, ke kterým přidávají slušné hudební řemeslo a skladatelský standard. Psal jsem tu o delších kompozicích a psal jsem tu o atmosféře, což opakuju. Album V nejen díky ní pozbývá statusu obyčejné kopie a získává na autentičnosti a uvěřitelnosti. A hlavně na poslouchatelnosti a měl bych možná napsat poslechovosti, protože se u něj příjemně tráví čas. Tentokrát evidentně nešlo o to dát dohromady pár zábavných písniček a rozdávat úsměvy vlevo vpravo (Mammoth Mammoth, Kadavar, Red Fang, Greenleaf, Egypt,....), ale rozehrát trochu jiný příběh, s vážnějším a dospělejším nádechem. A to se myslím povedlo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky