Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ty Segall - Possession

Ty SegallPossession

Jirka D.17.7.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Segallovy desky už jsem přestal počítat, ale tahle nová, šestnáctá sedmnáctá osmnáctá … je výborná.

Chtěl jsem na úvod napsat, že minulé album Three Bells mě moc nebavilo, ale i přesto že vyšlo v lednu 2024, není v této chvíli minulé, ale už předminulé. Ještě v roce 2024, konkrétně v srpnu, vyšla další Segallova deska Love Rudiments. Jestli je potřeba nějaká omluva, tak jo, fakt sorry, ale tohle tempo nestíhám ani jako posluchač, takže ani moc nechápu, jak tohle tempo může stíhat samotný autor. Ale svým způsobem má můj obdiv. Takže abych upřesnil ten úvod – nebavila mě už předminulá deska a o té minulé nevím nic.

 

Ty Segall

 

Possession je album, které vyšlo v květnu na vydavatelství – jak jinak – Drag City a je to album velmi vstřícné už jen tím, že má klasických 40 minut. Čas akorát k přežití. Pak ale obsahuje takové na první pohled jednoduché, vyklidněné a téměř až snové písničky, které se velmi hezky poslouchají, což je další benefit, který minimálně zkraje zafungoval jako důvod se k nahrávce vracet a přehrávat si ji v různých denních časech neustále dokola. Při práci, v autě, jen tak v klidu při ničem. Přesně opačný stav panoval právě s deskou Three Bells a je to samozřejmě příčina toho, proč tiše odpočívá v archivu zapadaná prachem.

 

Jenže Possession nejsou jenom jednoduché vyklidněné písničky, ale z mého pohledu i nesmírně jemná a ve své podstatě nápaditá a zajímavá práce s aranžemi a nástroji, které kromě klasických rockových zahrnují i smyčcovou (kompletní kvarteto) a žesťovou (trumpeta, pozoun) sekci, a taky v případě Segallových desek tradičně saxofon. Celková mozaika je z tohoto pohledu velice barvitá a pestrá, ale co je za mě nejdůležitější, není křiklavá a přeplácaná a nepůsobí jako buďto nesourodý, nebo ukřičeně přehnaný slepenec. Dominantním pocitem je lehkost, střídmost a citlivost, což se v důsledku propisuje do celkové atmosféry desky a její snadné (ovšem nikoliv laciné nebo triviální) poslechovosti. Na několika místech cítím paralelu s The Beatles, ale může být, že je to jenom můj osobní dojem.

 

Tohle základní nastavení je konzistentní pro všech deset skladeb a celou desku, což z ní dělá ucelenou a jasně definovanou nahrávku, která když vám svou náladou sedne, bude vás bez výjimky bavit. A samozřejmě naopak. Svým způsobem je to i její hlavní limit, protože kromě autorovy citlivě zpracované hudební fantasie nenabízí prakticky žádný zásadní přesah, který by k jejímu poslechu přilákal lidi mimo okruh Segallových věrných fanoušků (a že jich má!), jejichž reakcí by mohlo být prosté „a to je všechno?“. Ano, je to všechno a za mě to není vůbec málo. Ta lehkost a samozřejmost není vůbec lehká a samozřejmá a chce to mít hodně za ušima zkomponovat skladby, jako jsou ty obsažené na Possession. Skladby snové, lehké až intimní, a současně stále s rockovým naturelem a dravostí skrytou tak, že na první pohled ji lze snadno přehlédnout. Ale je tam, není ji vůbec málo a je radost ji v té atmosféře klidu nacházet. A když nebudete mít ambice cokoliv hledat, stále budete mít možnost dělat to nejjednodušší - prostě bezstarostně poslouchat. Album Possession je k tomu naprosto ideální. 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky