Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ty Segall - Ty Segall

Ty SegallTy Segall

Jirka D.14.3.2017
Zdroj: 12" černá gramodeska (#DC658)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Ty Segall opět po roce, opět podobně a opět dobře. Tábory příznivců a zarytých nepřátel se měnit nebudou.

Svou první sólovou desku nesoucí jméno pouze svého tvůrce vydal Ty Segall v prosinci 2008. Tehdy mu bylo jednadvacet. Aktuální rovněž eponymní album vyšlo letos v lednu a když své počty omezíme pouze na sólové řadovky, dojdeme k číslu devět. Abych to neprodlužoval - Ty Segall pod svým jménem vydává desku co rok a díru v roce 2015 bez mrknutí oka vyplním kompilačním albem Ty Rex. Když k tomu přidám hromadu dalších mini-alb, singlů, splitek, spoluprací a kapel, z nichž nejvíc nejlepší - co jsem měl možnost slyšet - je určitě Fuzz, vychází mi na aktuálně devětadvacetiletého Ty Segalla neskutečná porce muziky.

 

Nejzábavnější na tom všem je navíc to, že Ty Segallovi koluje v krvi jednoduchý garage rock, jehož teoretické výrazové prostředky by papírově vydaly na pár jednoduchých, nerozvitých vět. Přesto Segall vydává každý rok něco a pořád zní uvěřitelně, spontánně a dostatečně zajímavě. Paradox? Jasně, jenže přesně takový je život.

 

Ty Segall

 

Nepopírám, že Ty Segall mě jako muzikant baví a inspiruje, a že rozhodně nemám ambice přít se s kýmkoliv o to, jestli jeho muzika kdovíjak chytrá nebo ne. Zapomeňte na prog, zapomeňte na hezké melodie a zapomeňte na to, co se z rockové muziky postupem doby stalo. Tedy továrna na pěkné písničky, případně značková rebelie. A naopak si vzpomeňte na to, čím rock býval ve svých počátcích - synonymem mládí, vzpoury, vzdoru a životního stylu, který se dal nazvat všelijak jen jako rozumný těžko. Takže pokud vás tvorba Ty Segalla dráždí, provokuje a třeba i něco jiného z jadrné české mluvy, je to přesně to ono!

 

A právě přesně to se mi na Ty Segallovi líbí a nic na tom nemění ani aktuální deska. Nedokážu říct, jestli hudebně přináší něco nového oproti těm předchozím. Asi ne. Neznámá není ani větší část zúčastněných jmen, z nichž mánička Charles Moothart zorientovanějším řekne víc, Mikal Cronin méně, a dvojice Ben Boye a Emmett Kelly v souvislosti se Segallem asi nejmíň. Ale na tom ani tak nezáleží, protože záleží úplně na něčem jiném...

 

... a to na tom, že tahle deska byla nahrána za účasti celé kapely, což si Segall samozřejmě pochvaluje. A navíc nebyla nahrána leckde, ale v Electrical Audio v Chicagu, což ... což si snad nevyžaduje dalšího komentáře. Takže sepněme ruce a poklekněměž, protože všichni víme, že u Albiniho nenahrává jen tak někdo a že Albini si vybírá. A teď vážně - zvuk je moc fajn, i když trochu víc dýchat by určitě mohl. Ale jeho příjemná ostrost, garážovost v tom nejlepším smyslu slova a v podstatě přirozenost je vedle dnešní vyčištěné produkce vlastně balzám.

 

Deska jako taková šlape výborně, snad kromě přes deset minut trvajícího námětu k úvahám Warms Hands (Freedom Returned). Obsahuje jak rychlejší přímočaré skladby typu Tank You Mr. K, tak i zamilované balady jako Orange Color Queen, kterou Segall napsal pro svou přítelkyni Dafnée. No a samozřejmě všechno mezi tím plus svobodného ducha k tomu. A vlastně toho si cením asi nejvíc, protože dělat si muziku podle sebe na této úrovni popularity (nebo jak to nazvat), to nemá dáno jen tak někdo. Všechno ostatní jsou jen slova.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky