Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Potenciál v sobě Uada určitě mají, ale zatím nejsem přesvědčen o tom, že jej dokáží potvrdit, natož naplnit. Abychom si hru na jejich hřišti o něco přiblížili a pochopili pravidla, musíme nasednout do letounu směr Oregon, vystoupit na místě za ustavičného deště, popojít pár kiláků do místních lesů a skrz těžké mraky nasát atmosféru studeného amerického severozápadu. Z hudby Uada sálá duch patriotismu, duch pohanství a v neposlední řadě zloduch temnotářství a rouhacích praktik, kteréžto kapela svou tvorbou vytahuje z hlubin země, blat, po lese rozházených chat a meandrujících řek. Cult Of A Dying Sun je druhou deskou souboru, tou, která měla povznést nadějně znějící debut o kousek dál a výš.

Povedlo se? Nejsem o tom úplně přesvědčen. Fakt je ten, že Uada dělají v podstatě všechno dobře, pro rýhy na tváři a nadělení v kalhotách milého člověka jsou přímo stvořeni, na jejich nebi se stahují mračna a uhelné sklady Portland jsou v kraji vyhlášeným podnikem. Až potud je vše v pořádku. Uada natírají svůj black metal melodiemi, leckdy zpomalí a zklidní svůj divoký charakter nespoutané vichřice, aby následně dali najevo odkud vítr vane a kde je jejich pravý domov. V té chatrči na stráni nad rozbouřenou řekou. To je samozřejmě také v pořádku. Chybí mi však skutečné emoce, něco, co by mne zvedlo ze židle a provedlo právě po těch místech, na která Uada ukazují. Něco, čím bych smyl pochybnosti a lehký nezájem o vytrvalé deště a black metal v nich pořízený.

Uada na debutu nezněli špatně a nezní tak ani na svém druhém albu. Nedokáží mi však vštípit přesvědčení, že jsou kromě zanícení kapelou, která skutečně zaujme a prodá své know-how za slušný peníz, který nelze vyčíslit, neboť jde o pocit a prožitek. Uada střídají světlé (ve vší temnotě) okamžiky s poměrně nezáživnými momenty bez překvapení a i když se evidentně snaží drtit kosti a mačkat sny, pořád je to hra příliš na jistotu a překvapení se nekoná. Jako nejzdařilejší momenty alba beru skladby Snakes & Vultures a závěrečnou Mirrors, kde je pod slupkou tradiční kombinace dle pravidel něco navíc, co probublává pod povrchem, co tyhle pravidla nabourává a co mě baví si je opakovat. Není to o netradičních melodiích, neživých vsuvkách kybernetiky nebo do řady seřazených lebek naskládaných kolem cesty. Je to čistě o feelingu, že to tam je, že to tam podrývá zaběhlé pořádky a čeří hladinu.

Někdo má tyhle momenty schované třeba jinde, například ve vyklidněné Wanderer, kde se odloží ostré riffy a nahněvané obličeje za zasněné masky a pohledy napříč údolím směrem k horám. Někdo nedá dopustit na celé album Cult Of A Dying Sun a někdo bere Uada jako nazdárky z cizího lesa, kteří na to pravé uhelné dobrodružsví vůbec nemají. Podle mě mají. Ale jen částečně. Potěší, zatáhnou za rukáv, člověk se zajde projít, dá si pár bahnitých vycházek, ušpiní si kecky, ale domů se vrací v klidu a zkouší to pořád to dokola, než zjistí, že sotva co změní. Je to o pocitu. Uada jsou dobří, ale ne vyjímeční. A občas až moc obyčejní a ohraní...