Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po vydání Stare into Death And Be Still se kolem Ulcerate doslova roztrhl pytel pozornosti. Kapela se zde oprostila od uzavřenosti směrem k atmosférickým vrstvám a propustnějšímu zvuku. Dávní příznivci lámali nad takovým vývojem hůl, avšak nových přibývalo. Nebylo těžké uhodnout, že s další deskou se výraznějších změn nedočkáme. Kapela definovala svůj styl už na Vermis, všechno další jsou pouze kosmetické úpravy. Spoulu se Stare into Death… se tyto úpravy vlily do podoby, v níž se umělecky pevně sevřené trojici všestranně nadaných muzikantů tvoří nejlépe, a kterou slyšíme na novince Cutting the Throat of God.

Ty tam jsou klaustrofobické vichřice. Pryč je nepřístupné zlo a temnota. Deskou pulsují přívětivé melodie, kde death metal, disharmonie nebo psychedelie řekněme rezonují. Díky odvaze, se kterou Ulcerate hnali vývojem v minulosti, nabytým zkušenostem, ale také sázkou na poměrnou jistotu, je nová deska přes všechny citace a ohlížení nahrávkou vysoce progresívní, byť už ne tolik odvážnou a rozhodně ne neočekávanou či šokující.

Moje kritika nechť se snese právě na zmíněné prvky. Co se týče formy, je vše vyladěné takřka k dokonalosti. Máme zde opět dech beroucí obal od mistra Merata, který si stejně jako v minulosti pohlídal i nahrávání a mix. Závěrečný mastering tentokrát dostal na starosti bubeník Cult of Luna, vyhledávaný zvukový mistr Magnus Lindberg. Nebudu soudit a přemýšlet, zda je to on, kdo za doslova otevřený zvuk může, či pracoval pod přísným dohledem Meratovým. Výsledek je špičkový, a tak ho berme.

Výraznější extrémní vstup nabízí až třetí Further Opening the Wounds. V ní se to ovšem nehezky mele. Počáteční harmonické lahůdkově promyšlené kytarové linky nabourá poměrně rychle deathový vpád a následující disharmonická kakofonie. Skladba se umí ztišit a vrátit se k líbezné tváři. Ulcerate posluchači nedají nic zadarmo. Kdo má jejich typický rukopis rád, užívá si hudebních lákadel i pastí a mistrovky sehrané virtuozity. Kdo se s nimi setkává po prvé, nebo je v minulosti bral jen tak z povzdálí, zvykne si.

Vskutku nemá cenu pitvat skladbu po skladbě. V každé se toho děje tolik, že by psaní vydalo na román. Baví mě komplet album, tak jak leží a běží. Chybí mi výše zmíněná uzavřenost a temně chladná atmosféra starších počinů. Po death metalu zbyl jen odér. Já naštěstí nejsem z ortodoxních a mám moc rád dobrou muziku. Vadí mi mizivý vývoj Ulcerate, a to si myslím je nejvýraznější slabinou současného stavu kapely. Kapela, která pomáhala definovat progres v death metalu, kapela, která udávala dlouhé roky tón, kterému stačil málokdo, jednoduše nemá pozici, aby nahrála přes veškerou virtuozitu příjemné album ve stylu podobném jako předchozí nahrávka a nečekala hromy blesky či jen pokrčené obočí. To jak snadno mě Cutting the Throat of God pustilo ke své podstatě, může být klidně i snadnou cestou ven. Je toho hodně, co deska obsahuje a co je možné objevovat, ale bojím se, že v budoucnu, až si vše sedne, sáhnu raději po starších nahrávkách, které jsou výzvou stále.

Cutting the Throat of God vnímám jako nadprůměrné album, to je bez debat. Jako nádherné album plné silných okamžiků. Ale také jako dílo, které dokazuje, že se Ulcerate usadili ve vodách, kde se jim dobře tvoří a nechce se jim tuhle cestu opustit. Dobrodružství se nekoná.