Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od vydání Shrines of Paralysis novozélandských vizionářů Ulcerate uběhl nějaký čásek a možná až v tomhle okamžiku můžu říct, že se v novince začínám orientovat, že jsem se dostal pod povrch a můžu ocenit širý vesmír nabídnutý zde ke zkoumání. Střídavě jsem se potácel mezi odvrhnutím k váhavému pokyvování, jakože jo, vlastně jo až ke kýženému – SKVĚLÉ! Vermis bylo vyvrcholením diskografie a kapela stála před nelehkým úkolem vyrovnat se sama se sebou, překonat se nebo stagnovat. Předpokládám, že desku už slyšel každý, kdo se o kapelu zajímá a ví tak, že nenastala ani jedna z možností. Shrines of Paralysis nemá nic společného s žádným svým výtvorem a zároveň se všemi. Nejedná se o best of ani revoluci. K ucelení názoru a vstřebání požitků mi pomohlo až CD s texty a zvláštně krásnou grafikou. Texty jdou špatně číst, barvy soustředěného čtenáře rozptylují, a jestli chce alespoň něco získat, musí se fakt snažit. Někdy je dobré texty vypustit a nechat svoji mysl v atmosférických vlnách, nechť se toulá.

… „straying from the passages which we have carved ourselves

with indignation glaring from reflections

all that remains from the burdens of flowing blood

are expanses of dust

effigies of false purpose

corroding“ …

Abych se nemotal v kruhu, můžu jednoznačně říct, že se Ulcerate vrací k razantnějšímu vyznění, než přinášel klenot Vermis. Novinka je větší nářez, trochu jako The Destroyers of All, ale poučeni v hraní si s tíživou disonanční atmosférou, pouští mezi extrém i melodické linky nemocnou náladu plnou chladné aury. Určitě se vyplatí sledovat texty. Budou vám pomůckou i matoucím fragmentem. Těžká misantropie obsažená ve filozofických traktátech kritizuje slabost jedince i společnosti. Vytváříme si vlastní okovy, kterých se následně nemůžeme zbavit a tak je házíme na okolí, aby náhodou netrpělo svobodou. Co je to morálka, strach a existuje vůbec naděje? Nečekejte, že texty Paula Kellanda přinesou útěchu. Ulcerate přináší temné obrazy, na které nestačí pouze koukat.

Kapela vyzrála po stránce instrumentální i kompoziční. Jestliže vás napadne, že starší alba přinášela větší dobrodružství, budete mít pravdu, ale určitě si všimnete mistrovského citu pro detail a vrstvení nálady. A je jedno, zda se zaměříte na rytmickou sekci Merat a Kelland, nebo disharmonickou kytaru mistra Hoggarda, který nebýt přesné basy, rozstřelí strunové melodie do tisíců tónů vzájemně neladících. Nemám jasno, zda se chaos řinoucí ze strun řídí vyššími zákony nebo se Michael zbláznil, ale létá hodně daleko.

V každé skladbě si můžete povšimnout bohaté výstavby přinášející nečekané zvraty. Motají se v šíleném kruhu, za okamžik zběsile uhání v blast beatech, tremolech a v zápětí padají do bažiny pomalého hluku, ve kterém to bublavě exploduje. Jednotícím prvkem může být vynikající chřtán Paula Kellanda, který nenaráží na své hranice a je čím dál prostornější.

Shrines of Paralysis je monstrózní chaotické arci dílo. Ulcerate umí na novince skvěle vyvážit technické dovednosti s poutavou výpravností. Po stránce vývoje a progrese ale lehce pokulhává. Je třeba dát čas k uzrání dojmů, aby vše sedlo a pak je možné vychutnat si zlolajně nádhernou a přitom chladnou krásu Shrines of Paralysis.