Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zavítat do prostředí labelu 20 Buck Spin a obklopit se alby mladých nadějných spolků, to je krásná kratochvíle. Jako věčný zvědavec chodím tiše okolo a snažím se pokud možno zachytit co nejvíce deathmetalově načernalé současnosti. Celkově je toho mraky, někdy už je to na obtíž, ale stejně vždycky zvítězí pud prahnoucí po něčem tak nechutném, že to dobré vychování spláchne jako nic a na povrch se dostane chtíč narušitel. Takto poškozen pak nezbývá než podniknout detailnější průzkum. Jedním z aktuálních lákadel je i druhé album americké trojice Ulthar. Mějme se tedy na pozoru, buďme prozřetelní, rozehrejme si Providence.

Už první album Cosmovore spustilo slušný zájem o začínající band, který se snaží chápat svůj death metal hodně zeširoka. Od crustu a klasických deathmetalových litanií, přes blackově černé koma mysli a silně progresivní vnímání. A samozřejmě s kusem atmosféry, bez ní by to sotva šlo. Přepsáno do jednoduchého vzorečku to vypadá asi takto: variabilita + extrém + orientace = Ulthar. Je v nich zároveň to nemocné, technické a progresivní, ale i věrné počátkům. Kapela se snaží obsáhnout svůj metal ze všech stran a přitom neznít přeplácaně. Ulthar se až neobyčejně snadno vyhýbají nepochopení a s úšklebky tancují na hrobech všech zmíněných stylů.

I novinka si ale prožila období různých ústrků a bylo dobrou volbou nechat ji uzrát. Providence je svérázná výprava za možnostmi moderního death metalu. V první řadě, Ulthar umí hrát a pokud si dokáží srovnat co chtějí, je dobré být při tom. Překonat nástrahy a nenechat se zviklat. Tahle deska by mohla sloužit jako ideální učební materiál těm, co zaspali dobu a hrnou to pořád postaru. Trend je být všestranný! Což konec konců není pro hudební vývoj člověka úplně špatná volba. I na chlív může být více pohledů a to zaručeně odpudivé v nás se dá přetavit do roviny až vznešeně masakrujícího kusu hmoty. A Ulthar tento kus hmoty reprezentují.

Providence není lehce stravitelná deska, ale za tu krátkou chvíli co v její společnosti strávíte řekne vše podstatné. Jen místo holých vět používá souvětí a než mrtvole v příkopě ukopne hlavu, impregnuje si nejdřív obuv. Providence je o změně temp a proměnlivosti a pokud jí přijdete na chuť, už v tom lítáte až po uši. Desku startuje krátký výplach Churn, který představuje to brutální z Ulthar, ale už tady fungují  výjezdy kytar jako spouštěč pro drzý smích, že se budou muset zapnout mozkové závity a dát si práci s přemýšlením. A pak je najednou slyšet španělka a atmosféričtější rozjezd Undying Spear, ve které se naplno rozjede strunná protichůdnost a přitom je vše v pohodě a normálu. Už se ale kombinuje, provokativně exhumuje s výrazem vědeckého pracovníka, co střílí do vlastních řad. Death metal Ulthar vyšiluje i krotne v jednom.

Through Downward Dynasties navozuje spojení podzemního rituálu a katakomb Nile, které časem spláchnou klasicky splašená kladívka, aby se neřeklo, že Ulthar někam směřují a vyjídají něčí talíř před portálem do dimenze ztracených duší. Ne, není tomu tak. Co mě baví asi nejvíce - tahle kapela zní i v těch nejzběsilejších pasážích své smrti dost chytlavě na to, aby si člověk protřepal palici. Samozřejmě za přísných pravidel, kdy není na místě se nechat unést, ale zachovat tvář intelektuála. Jsou to právě ta disharmonická sólíčka, co dává albu tu pravou šťávu. Možná se trochu opakují, ale zaručeně fungují.  Disonance Ulthar dává jejich technické řeži základ, až pak je čas na zasuté melodické touhy.

Jako třeba ve skladbě Cudgel. Jakmile se přežene úvod, dostanou se do popředí právě ty výjezdy, které nejde vyndat z hlavy, ani kdyby po protočení upadla. Zpomalí se, nechá se sednout prach, ale jen na chvíli. Pak se znovu šprajcnou sekyrky a rozetnou ten humus pod nimi. Celkově si mne tahle deska získala přitažlivostí v dokonale odpudivém prostředí. Pro Ulthar jsou slova jako nuda nebo odpočinek zakázaná a při jejich vyslovení stihne hříšníka krutý trest. Jeden je pořád ve střehu a hlavně je neustále vystavován množství hromadných proměn s až vzácně přístupným projevem. A pak je najednou konec, tečka! Vždycky se to stane strašně rychle. Providence proletí kolem, člověk si užije tu nekompromisní úctu ke všemu mrtvému a je po všem. Jedna z devíz tohoto alba! Není ho moc, nesnaží se dosáhnout kam nemá a včas to utne.