Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psát o tvorbě nezmarů Ulver je jako házet vodu na zeď. Stejně tak se většina lidí neshodne na tom, zda se jim vlčáci líbí teď nebo před dvaceti lety nebo někdy potom. Každá etapa je totiž natolik odlišná, jakoby se jednalo o jinou kapelu. Také je pravda, že poslední nahrávky byly víceméně v podobném duchu a tak se množily názory, že garmovcům došel dech (i já nakonec podobné pomluvy pronášel Ulver za zády). Minulá zajímavůstka „Messe I.X-VI.X“ nastínila možný posun (návrat) k filmovosti jejich tvorby, experimentům a opětovnému odklonu od zpěvu. Respektive jeho přeřazení ze sólové pozice do doprovodného nástroje. Dá se velice zjednodušeně říct, že letošní megaporce nazvaná podivně „ATGCLVLSSCAP“ rozvíjí minulý scénář, jen k celku i podstatě přichází z jiného směru a s odlišným záměrem.

Nazvat novinku novinkou není tak přesné, jak by se mohlo zdát. Nová deska ano, nové skladby asi taky ano, ne však všechny a určitě ne komplet nápady. „ATGCLVLSSCAP“ je album experimentů a improvizací. Na ploše nějakých osmdesát minut rozehráli psychedelickou hru na slepou bábu, kdy posluchač často myslí, že ví a hned nato se zase ztratí. Některá místa důvěrně poznává, jiná jsou pro něj novum a některá jsou zamaskovaná k nepoznání. Jak jsem avizoval výše, Garm zazpívá čistě sporadicky a raději se věnuje programování. Podotýkám, že jeho zpěv miluju a obdivuju, což asi napovídá i můj pseudonym (heh), ale zde mi nechybí. Vnoříte-li se do hlubin atmosféry „ATGCLVLSSCAP“, naznáte sami, že zpěv přijde za odměnu, jako vyvrcholení potlačované extáze. Pak se zase ztratí a jeho přítomnost cítíte jako během celé nahrávky spíše pod povrchem.

Zařadit novinku do nějaké přihrádky opravdu nelze. Nejen pro to, že je každá deska v jiném stylu, ale na „ATGCLVLSSCAP“ se hraje s hudbou natolik, že se spolu s Ulver projedeme uměleckým světem do všech světových stran. Navštívíme ambientní ticho, drone brnění, psychedelický rock, post avantgardní hrátky s jemnou elektronikou a všudypřítomný soundtrackový odér gradujícího artového filmu, kde se moc nemluví. Vše pak celku dodává umělecký punc. Největší radost mi udělala krásná vzpomínka na „Perdition City“ formou skaldby Nowhere (Sweet Sixteen). Ani ne tak pro Garmův zpěv (ten ale je!), ale protože tuto píseň, respektive celé album nezměrně miluju. Nejedná se jen o znovu zahranou skladbu s novým zvukem. Je to píseň s notně pozměněným feelingem, házející posluchače do nostalgické nálady. Ta píseň je pro to jako stvořená, vím. Zde však s předchozí Gold Beach tvoří snivý tandem plný bolestného rozjímání na uplynulým časem, kdy vám slzy kanou smutkem i veselím.

Těch vzpomínek si díky podstatě novinky užijete více a nemá cenu zde plýtvat vaší pozorností. Vždyť se pohodlně usaďte, zakoukejte se do spirály na obalu a nechte se vtáhnout přímo děje…