Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chtěl bych bydlet v Oulu a chodit místním polesím a přitom vidět na moře. Nosit sebou pár nezbytností vzorně seřazených v torně v tomto pořadí: nůž, druhý nůž, láhev vodky, louč, třetí nůž. Po nalezení vhodného místa pro lehce narušeného samotáře, který ve volných chvílích volí radikální ústup od civilního dění, bych započal seanci. Hudba Unfyros na mě působí jako směs chladivých melodií, toporného odcizení a riffujícího pochlastávání za soumraku. Magie ano, ale poměrně jednoduchá a zcela určitě vstřebatelná.

O Unfyros už jsme si povídali v rámci jejich prvního alba Alpha Hunt. Bylo to milé setkání, ale u toho bych zůstal. Zadání je dané, klopýtavý black s hutným spodkem, ve kterém se ozývají melodie. Většinou klávesové, strohé, zbytečně nenakynuté. K tomu přičtěme rituální prostředí, které ale nebolí navštívit. Je to spíš taková seance pod provizorní stříškou tarpu, z jedné strany větraná a netřeba se pouštět do složitých procedur. Ráno rychlá polívka na vyproštění a čau zpátky do města.

Unfyros hrají black, heavy black, groovy dark black, to bych asi nechal na každém z nás, souhlasit se dá se vším. Minimální rychlost, minimální proměny, pohyb na úzkém prostoru. Tohle ale můžu, vyzobávat z mála, vařit kaši, pořádně ji zahustit a servírovat na starý žilkovaný talíř od babičky. Sousta z něj jsou vždycky jiná, i když ta břečka vypadá furt stejně oprýskaně jako babiččin obličej.

Pojďme k faktickým změnám. Kvintesence Unfyros se od prvního alba rozrostla o regulérního basáka, jehož jméno nevyslovím, protože mám problémy s vodkou, která se mi z nevysvětlitelných důvodů přesunula v torně na první místo. Dále je album Star Blood prvním zakotvením pod labelem Avantgarde Music, který stále občas navštěvuji. Aural Hypnox jsem měl ale mnohem radši, protože tam bylo podivné ambientní mystiky na rozdávání. Unfyros jsou ale celkově jinde. Je to temné, je to chladné, ale taky stereotypní a jen pro takové, kterým se líbí vrtat v monotónním rachocení o pár riffech.

To není problém, jako spíš, že na mě Star Blood tentokrát moc nepůsobí. Zkouším to častěji, střídám období, týdny, nálady, ale nedostavuje se nic zásadního. U Alpha Hunt jsem si cenil sázky na temnou jistotu evokující mé oblíbené soubory (Loits, Khold) s namočením v mém oblíbeném teritoriu (Aural Hypnox). Nějak se mi to lépe dávalo dohromady. U nového alba trochu moc přemýšlím, jak ho vlastně vzít. Ano, je to pořád jasná definice pomalého blacku. Ale s mírně jinými pocity. S drobně pozměněným soundem a tím, jak se na tom málu zapracovalo a zkvalitnilo jeho finální tvář. Trochu se to ve mně pere ve smyslu, že se Unfyros snaží znít atraktivněji a daří se to jenom málo. Minimálně atraktivněji.

Ten minimalismus. Jednou mě přivede až na kraj propasti nebo do Oulu. Unfyros dělají ohýnek, ne oheň. Jejich nová flákota je více nasměrována do výhledů na noční oblohu, kde se to hemží nekonečnem, ale nekonečno v případě této kapely určitě nehledejte. V Oulu je mlha a vidět trochu dál je jenom když foukne vítr. Tak je to i s materiálem Star Blood samotným. Baví mě vyzobávat z mála a pořád jsem směrem k těmto seveřanům sympatik, ale v takto zaměřených projektech chci cítit ten zásadový pach upocené chuti to mršit. Tady se to mrší i háže do éteru, a já tápu. Tahle vodka je řízlá, vole.