Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unleashed - Odalheim

UnleashedOdalheim

Sorgh29.4.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: S Unleashed se to má jako svého času se Železníkem. Sázka na něho byla jistota, která nepřipouštěla nejmenší pochyby o schopnostech daného předmětu.

Pravověrní, nadšení a rozechvělí. I tak mohou působit vereráni, kteří vytrvali a nenechali se semlít dlouhými roky práce a cestování. Tak na mě působí švédové Unleashed se svojí poslední deskou Odalheim z loňského roku. Stylová a poctivá práce, která ctí svaté atributy ozkoušených postupů. Těch je zapotřebí k setrvání na nejistých hranicích deathu a blacku.

 

Nadšené výkřiky radosti ve mně vyvolává už nádherný obal, který mě blaží jak svým námětem, tak černobílým vyvedením. Nadmíru povedené dílko, které se vymaňuje z řady průměrných, stejně jako booklet u předchozího alba As Yggdrasil Trembles. Hudebně se Unleashed nevzdalují svému vlastnímu pojetí reality. Z alba čiší zloba, chlad mrtvých pláží a zápach jejich tlejících obyvatel. Věrně obrušují hrany rychlopalného deathu, který je bohatý na přesnou a razantní rytmiku. Její fazóna se často mění, servíruje se nám jak v podobě hypnotického tlukotu, tak formou divých přechodů. Nejednou zazní typický cinkot, tolik typický pro severní kraje. Chlapi nelpí na plytké masáži, jež by jen lacině vyplňovala stopáž skladeb. Hoblované a nepříliš pestré plochy mají své nezastupitelné místo, ale kytary hru často porcují sekanými brusy a riffy. Mnohdy ještě násobí důraz již zmíněné pestré rytmiky.

 

Zvukově se ocitáme  pod kapotou slabého, ale nadmíru vytočeného motoru. Proto mě velmi často napadají černající nálady. Kupříkladu úvodní Fimbulwinter, tady to dýchá z plných plic. Hold bzukotu zimních včel a omrzlým lesům, ach, kde domov můj… Je to sice spíš heavy než čirý black, ale tak nějak hrají v posledních letech i černokněžníci Immortal. Poslouchatelný a přístupný metal s esencí zakázaných poloh v ložnici. Zato taková White Christ správně připomíná, kde jsou kořeny nespoutaných. Chrastivá atmoška přímo rýsuje osobní podpis. Je to slušivé a lze jen litovat, že té špíny není trochu víc. Vokálu se věnuje stále stejný holoma, Johann. Hrdě kyne se svou basou a dle hlasu bych tipoval, že ho někdy během nahrávání navštívil exekutor. Jeho intonace a výraz je navztekaný a pasuje k válečné tématice jak má. I ty dluhy můžou mít skrytou, kladnou tvář.

 

V podstatě tedy dobrá deska, ale i tady bych něco našel. I přes to, že délka skladeb jen málokdy přesáhne délku  čtyř minut a jen dvě dobívají metu minut pěti, se po polovině alba dostavuje jakýsi stereotyp, který rozpíjí moji soustředěnost. Nejde o to, že by se poslech nedal vydržet, necelé tři kvartály hodiny utečou cobydup, ale už se to potom zdá vše jednou jehlou sešité a tedy nemám přebytek motivace desku dojet. V podstatě jsem u posledních skladeb asi dvakrát usnul. Spíš hledám chybu u sebe, protože na prvý pohled s albem není nic v nepořádku. Tak je to možná jen výsledná chemie našeho spojení, ze kterého pramení moje hořkost. Ta však jen lehce šimrá na patře, jinak se celým tělem raduju z dobré desky, která ctí to dobré, co bylo a nic nešidí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Spock / 1.5.13 18:01odpovědět

Kde vzal autor recenze black? Unleashed vždy stáli mezi thrashem a deathem. Poslední dobou teda spíš slyším jen ten thrash. Souhlasím s heavy metalem, ale ten tam taky vždycky tak nějak byl. Zejména v sólech. Jinak souhlasím s recenzí i hodnocením. :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky