Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unnecessarity - Humano

UnnecessarityHumano

Jirka D.12.4.2013
Zdroj: CD, digipak, promo od kapely
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Největší síla desky? Jednoznačně hráčské dovednosti a povedeně zapasovaná elektronika. A největší slabina? Schopnost napsat dobrou skladbu.

S každým dalším poslechem desky „Humano“ mi stále jasněji vystupují všechna pro a proti, která se tentokrát sešla v dost vyhraněných podobách. Jestli je na tomto albu něco dobře, je to fakt dobře. A jestli je něco blbě, je to blbě až k pláči.

 

Dokážete si představit mix rytmiky raných Korn, techniky Gojira (Textures, Meshuggah,...), vokálního projevu Soulfly (především úvod „El hambre“) a latina feelingu Ill Niño? Tak nějak takhle fungují Unnecessarity. A to už ani nezmiňuju pípající motiv v „Dogs of village“, který nejen že je podobný, ale on je naprosto stejný s tím, který najdete ve skladbě „Szervetlen“ od Thy Catafalque. Pokud se vám z toho ještě nezamotala hlava, pokračujeme. Španělské texty. Z mé strany to bude vypadat jako pokus o vlastní odstřel, ale mně se líbí. Nerozumím ani slovo, uvedeny nejsou a tak všechny gůgl vymoženosti padají, výslovnost neposoudím a obsah je možná snůška nesmyslů s tisícovkou chyb. Ale mně se líbí. Z těch dalších pozitiv, která album nakopávají vřed, je jasná elektronika, které je na desce hodně. Dokonce tak hodně, že by jedni mohli varovně tyčit prst a povýšeně zvedat obočí, ale ani tady nemám problém a to se mi nestává často. Místy cítím vliv Sida Wilsona a Craiga Jonese ze Slipknot, ale vedle těch ostatních inspirací se tohle už celkem v klidu ztratí a pokud se smíříte s pocitem takového kompilátu všech možných kapel, krevní tlak vám zůstane v normálu.

 

Zakopaný pes je především ve zvuku. Pokud snad už dopředu tušíte, že začnu cosi o kompresi a limitaci, tak ano – tahle deska je komprimovaná a limitovaná a to velmi brutálním způsobem – ale není to celý problém. Světelný rok za světem zůstává produkce, či chcete-li post-produkce. Jasně, peníze, peníze, vím o tom. Záměrem bylo udělat desku nabušenou a hutnou po vzoru nějaké západní veličiny a některé pasáže vytáhnout před ty ostatní, zdůraznit je a eskalovat („světlejší“ momenty v „Rey cerebro“, „Variante“ nebo „Reformación"), ale ve výsledku zůstalo jen u záměru. Všechno je namíchané na jednu úroveň, nevýrazné, ploché a plytké, zvuk je přehlcený a nepřehledný. Chybí dravost, moment překvapení a zvratu, takový ten pocit, kdy to do vás napálí autobus a vám to přijde jako fajn jízda. Není to tam a vznikl vlastně pravý opak zamýšleného. Navíc díky výše uvedeným úpravám, které byly v rukou evidentního tyrana, se vše rozpadá, zvuk je potrhaný, nepříjemný a při zesílení fyzicky bolí. Designed for mobile phone only.

 

Album vyšlo jako čtyřpanelový digipak a ani tady nebudu provolávat slávu. Chybí texty, chybí booklet, chybí dobrá grafika a ta použitá se s drobnými obměnami opakuje na všech částech papírové skládačky i na CDčku (celkem 4x). Jakási variace boha Mahákála z grafického editoru je ptákovina, grafik promine.

 

Poslechnout album od první do šesté skladby není dřina, technická zdatnost hráčů dovoluje hledat a rozvažovat, a těch 29 minut stačí. Pokud bych měl vybrat jednu ochutnávku, tak s poslechem doporučuju začít u „El hambre“. Poprvé mi díky saxofonu spadla brada, ale při další rundě si ji držím palcem. Celkové dojmy ale nejsou kdoví jaké, po té půlhodince mi toho v hlavě mnoho nezůstalo a důvod je jasný – chybí silné nápady.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky