Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno Urfaust je dle mého neprávem opomíjený pojem. V hudebním světě fungují tito Nizozemci od roku 2003, od kdy častují své posluchače ojedinělým atmosférickým black metalem. Já to slůvko „atmosféra“ využívám celkem často, až je mi to samotnému trochu protivné, ale myslím, že je mnohdy naprosto vystihující. V případě Urfaust takový termín platí několikanásobně. Zvláště co se týče desky aktuální, která nese název The Constellatory Practice. Urfaust mají vlastní xicht, přičemž onen výraz atmosféra nabírá opravdu velikých rozměrů. Ale přejděme k věci.

Minulé album Empty Space Meditation bylo přijaté poněkud vlažně. I já jsem z počátečního nadšení vycouval a přikývnul k nijak zvlášť výraznému hodnocení. Ovšem to se změnilo s deskou novou. Ta si mne postupně omotává velice, ale opravdu velice pozvolně a přesto náležitě pevně. Třeba vám to nesedne tolik jako mně, ale ty sáhodlouhé repetetivní plochy shledávám jako naprosto okouzlující a podmanivý materiál. Tím se lehce dostávám k tomu, že deska obsahuje několik momentů omílaných neustále dokola. Ano, svým způsobem to lze takto označit. Ovšem tento strohý popis platí jen do jisté míry. Je to jako když nosíte neustále černé trenýrky, které tu a tam ozvláštníte šedivým provedením. Pochopitelně nemyslím jeden stejný kus, ale několik variant jemu podobných. Tak v podobném duchu to funguje i uvnitř alba The Constellatory Practice. Z kraje skladby nasadí černé trenky, v jejím průběhu ukážou jejich bílou gumu, ke konci je na moment prohodí za jiné černé, aby se třeba v závěru mohli vrátit k těm původním, duplicitním avšak čistým (podotýkám čistým).

Šestero stop v rozmezí hodiny jednoduše odpovídá delším kompozicím. Právě jimi jsou Urfaust známí a oblíbeníNovinka tluče v blackmetalovém duchu, ale nikterak divoce. Uctívá střední až pomalé tempo, které okrášluje charakteristickým vokálem pějícím předlouhé sloky, které se mi zdají být beztextové. Takové chorálové pojetí bych snad řekl. Do toho se vsune několik ambientních ploch a hlavně klávesových podmaleb a máme tu skladbu, která dokáže pohltit. Je to zvláštní zážitek a ačkoliv nevím, jestli tu nějaké texty jsou, vlastně mi ani nechybí jejich znalost. Nořím se do hlubin melodií a potemnělého vláčného tempa, které je mi průvodcem na prazvláštní pouti. Dostanou mne vlastně okamžitě, hned po pár vteřinách první skladby.

Ne všechny skladby jsou si podobné a tlučou ve stejném rytmu. Je tu velký vliv atmosférických ambientních ploch. Mnohdy bychom jisté momenty s radostí označili jako doomové. Nicméně závěrečná skladba je pak spíše drone. Ovšem záležitost, která ji předchází, tedy song jménem Trail Of The Conscience Of The Dead, je posvátným vrcholem alba. Neboť v závěru tato skladba neskutečně graduje a dostává se do poloh naprosto odzbrojujících a natolik podmanivých, že nejednomu citlivkovy vyhrknou slzy do očí. Ta práce s náladou a hraní si s klidným rozpoložením posluchače stojí za obdiv. Můžeme namítat, že je to fádní, nudné a roztahané album, ale jako celek má přeci jen velmi silný potenciál a pevný charakter. Nechte se unést.