Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedna z pramála kvalitních věcí, které nám Polsko dává je i právě deathová grupa Vader. Důkazem toho je i letošní album Welcome To The Morbid Reich, které dle mého soudu může být žhavým kandidátem na desku roku a nejlepší album Vader vůbec.

Kapela na přes rok oslaví 30 let existence a to je celkem slušná řádka. A ještě ctihodnější je, že jejich hudba zraje jak víno, nebo chcete-li poctivý ležák. Sice se jedná o devátou řadovou desku, ale však také nejsou tyto počiny v diskografii osamocené. Ještě přičtěme sedm EP, čtyři kompilačky, dva živáky a pak samo sebou DVD a demíčka. Pro nás je z toho momentálně důležité to, že se kapela drží svého kopyta klasického death metalu, který neustále zdokonaluje. Má osobitou tvář a specifický způsob hry, díky kterému je bezpečně poznáme. Takový zevnějšek si zachovávají stále až do dnešních dní. A dnes, lépe řečeno v roce 2011, nám předkládají dílo, které nás vítá v morbidní říši. Zdá se, že kapela nás už názvem chtěla připravit na nějakou změnu. Na něco, co bude drsnější než to, co doposud známe. Na něco, co bude možná i zlomové. A je tomu skutečně tak? Já říkám, ano. Je to síla!

Vnitřek alba tvoří nejvíce syrová podoba. Jsou to tvrdé riffy, úderné rychlé bicí a celkově drsná monstrózní vizáž. Hodně ortodoxní ražení. Pravdou zůstává, že v diskografii kapely přetrvávají i výraznější, smrtelnější kousky, ale Welcome To The Morbid Reich se dá stavět na jejich úroveň. Ta obrovská energie z alba přímo čiší. Vaří se krev. Na druhou stranu však nenajdete nic, co by nějak výrazně měnilo charakter Vaderu, ale i tak je to sakra dobrý. Vyzdvihnout lze tu celkovou honosnou atmosféru, ty mocně drtivé riffy, ty nepřehlédnutelně propracované detaily a v neposlední řadě tu rozpínavou auru, kterou deska bezpochyby má. To, že se někdy v roce '83 kapela rozhodla hrát smrt metal, nebo-li death metal a ještě smrtícím způsobem, cítíme ještě dnes. Neb toto odhodlání v chlapících nezmizelo. Ta verva a nadšení, ba dokonce i agrese, se kterou zajisté album vznikalo, jsou z poslechu značně polapitelné pocity. Tahle hudba opravdu zabíjí. Zejména slyšíme-li mocný song I Am Who Feasts Upon Your Soul, který hrdě zastává prostředek desky, počíná se ježit ochlupení nejen na zádech. To by možná k celkovému dojmu mohlo stačit, i tak jsem nešetřil silnými slovy.

Kompozice alba ja nádherně poskládána tak, že si ji posluchač vyloženě užije. Nevinně navodí atmosféru malé intro, poněmž přijde dekáda pěti razantních písní. V této chvíli, kdy je posluchač už poměrně značně zdecimován, se dostává ke slovu v pořadí šestá, již výše zmíněná morová rána. Tato píseň má totiž takový delší začátek, díky kterému si mnozí na moment oddychnou. Ale ta bestie, která přijde dál, už jen ničí a chrlí oheň. Jedinečné momenty. Vše je dále vedeno mocnou palbou smrti-kovu až k předposlední věci, která je takovým dalším odpočívadlem. Poslední, morbidní zásah, už je jen takovým předznamenáním s varovným prstem. Ta píseň říká „My se ještě vrátíme!“. A já se na další pokračování těším.