Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vaura - Sables

VauraSables

Victimer5.6.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Nové album brooklynských post metalových dobrodruhů spadá do kolonky new wave, experimentů a decentně zamyšleného polehávání, které nemůže nudit.

Vše podstatné již před pěti lety nastínil kolega Sorgh. Jaké persony pohání vpřed tuhle kapelu (termín projekt zde berme jako neslušný), z jakých zavedených domovů (Gorguts, Tombs, Kayo Dot) si odskočily a kudy se ubíraly jejich postupné kroky. Stejně tak bylo vysvětleno, jak razantně se liší tvorba Vaura od domovských uskupení a jak razantně se mění Vaura sama. Doslova album od alba. To v pořadí třetí se jmenuje Sables a ten stylový odskok od minulého počinu je vskutku výrazný.


Možná zůstala zachována jakási stoicky servírovaná temnota, ale jinak je novinka od alba The Missing na míle daleko. Tam, kde dříve vládly kytary, atmosférické vlnobití ne nepodobné našim Endless a pořád hodně silná náklonnost ke všemu metalovému, je dnes čistě osmdesátková náladovka. Na vlně progresivního new wave, zdánlivých ozvěn post punkově revoltujících kytarovek a s dominujícím elektronickým podkresem. Pokud bych dnes měl přece jen Vaura sblížit s jednou z kapel, odkud jsou členové posbíráni, byla by to jednoznačně současná tvorba Kayo Dot. Jmenovitě poslední album Plastic House on Base of Sky, které mě před třemi lety hezky vyvedlo z míry a omotalo si mne kolem prstu. Takovým tím nenásilně protivným vyjídáním starých zbytků z nového talíře.

 


Pryč jsou poslední záchvěvy ostrých kytar, výpadů a dvojšlapek. Svět Sables patří nostalgii a souznění se stíny. Vaura na novém albu tiše plují černými vodami darkwave, pokukují po gotice a celé to elektronicky kontrolují. S lehce avantgardní noblesou. Občas zaexcelují výživným motivem, pak dlouze spřádají plány a pokoutně zpracovávají staré prvky s novými, aby občas upadli do klimbu, ze kterého však vždycky procitnou. Sables je tako tiše tvárná chmura, která ve své tvárnosti zabírá nevelké území a vlastně nijak zásadně nešokuje. Slovem šokující můžeme častovat nový hudební projev kapely, nikoliv však osud alba jako takového.


To se tváří spíš skromně a jen pomalu odkrývá karty. Pomalu ale jistě získává sympatie na svou stranu. Rozhodně to není záležitost na pár poslechů. Ta unylá umělost může leckoho odradit a pak je snadné hodit vše za hlavu a prohlásit, že to nestojí za řeč. Vaura ale neplatí za žádné nazdárky. Jejich příběh je možná plachý, neprůbojný a působí nevýrazně, ovšem jisté kouzlo v sobě má. Dojímat nad jeho zápletkou se sice nebudu, ale postupně jsem mu začal rozumět. Vaura zkrátka vsadili na tišší formu temnoty, odkud není tolik výhledů jako dřív a která si jen pro sebe brouká pár na první poslech fádních písniček. Smát se nebudeme, nebudeme však ani plakat. Dny plynoucí ve společnosti alba Sables jsou trochu jednotvárné svou šedou oblohou bez deště, ale i ony umí rozhýbat pár nehnutě klidných pocitů schovaných kdoví kde pod peřinou.

 


Nejvíc šťávy posbírala skladba No Guardians, která je tou šťastně odpíchnutou smutně-veselou hymnou celého alba. Jednou stranou se drží jeho linie a druhou si ji odpírá, snaží se uniknout. Poslední dvě skladby bych se nebál označit jako zvukově experimentální a ukazující, že styl Sables není jen tichým chodem v uzavřené ulitě. Taková Zwischen je nejvíce podobná Kayo Dot a klidně by mohla patřit na zmiňované album Plastic House on Base of Sky. Velmi podobné postupy a podobně rozechvělá nálada. Za hitovku alba můžeme brát hezky se vlnící The Lightless Ones a najednou si uvědomíme, že to celé docela šlape a má smysl. Nakonec je těch původně klidných míst docela pomálu, stačí jen poslouchat a spojovat si jedna a jedna. Jistý druh odměny se záhy dostaví. Sables je dobrá deska, věřte mi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky