Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Veilburner - The Duality of Decapitation and Wisdom

VeilburnerThe Duality of Decapitation and Wisdom

Victimer25.12.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Veilburner na neustálém vzestupu a dnes už dominující. Umělecký vrchol capta est. Velmi výživný avantgardně disonantní extrém.

Maskovanou dvojici Veilburner jsme tady už na Echoes probírali v rámci alba Lurkers in the Capsule of Skull, kde jsem si pochvaloval, jak kapela výrazově roste. Našly se věci, které mě ještě odrazovaly a vychvalování jsem nepřeháněl, ale bylo tam jasné pozitivum, jak se pánové umí vydat. A k mé radosti v nastoupené cestě úspěšně pokračují. Od té doby vyšlo album VLBRNR (2022) a pak dnešní The Duality of Decapitation and Wisdom, které zas o pořádný kus posunulo maskovaný projev kapely. Je to doslova disonance převedená do divadelního prostředí. Mokvavá hmota plná až po okraj hudebního šílenství. Veilburner do toho pořádně hrábli a tam, kde mi vadila přílišná umělost, kdy plastická hravost byla moc plastická a za maskou génia byla jen další figurína, vsadili na opravdovost. Na novince zkrátka nevidím hluchá místa. Je to nespoutaná avantgardní vřava.

 


Pokud bych mohl být konkrétnější a jmenovat souputníky, ke kterým má aktuální tvar Veilburner nejblíže, volil bych propojení mezi Akercocke, Deathspell Omega a Oranssi Pazuzu. A jestli stejně jako já na tvorbě Akercocke doslova ujíždíte, je zajímavé sledovat, jak se jim jakousi suverénní překotností dokážou noví Veilburner kompozičně příbližit. Já tam aspoň jisté vzájemnosti cítím. Veilburner vyplnili svůj sound a téměř dokonale se stylizovali do bytostí, které nepatří tomuto světu. A pokud bychom začali přemýšlet o tom, že ano, jejich chování je okrajově prapodivné, filosofující a mystické. A zaměříme-li se na pohyb dvojice, tak je mimo současné vidění světa, trmácejí se ve skalách a podstupující své zvláštní rituály.


Nové album je také o spojení zrcadlově obrácených termínů. Fyzických věcí, epoch, myšlenek. Násilí vs. moudrost, hudebně pak brutalita a šílenost oproti vyváženosti a éterické lehkosti bytí. The Duality of Decapitation and Wisdom je hudební alchymie pohybující se na více stranách extrémního spektra. Disonantní death metal je poháněn černotou, industriálními choutkami a tvoří silný avantgardní kmen tvůrčích pohnutek. Občas někoho připomínající. Jako když například v prvním dílu titulní skladby maniakální vokál skutečně jednoho Maniaca připomene a odkáže na Mayhem vyhlašující válku poblíž chladících věží. Ve skalním městě Veilburner se toho děje opravdu hodně. Tahle kapela byla vždycky tvárná, ale teď je jejich tvárnost na svém topu.


Magické číslo sedm tvoří sedm skladeb v délce sedmi minut. Sedmero podivných spojení melodií a nesouladu, těžkých chvil i odpočinku. Studeného potu i dojímavého lkaní mezi šutry. V prachu, plískanicích i na obřadních místech, kam mohou vkročit jen vyvolení. Album vyprovází skvělý název a taktéž obal. Ani v tomto bodu nesáhla kapela vedle. Detaily zde hrají důležitou roli. Novinka není žádná zvrácenost, ale vyladění po všech stránkách. Tam, kde si Veilburner ještě nebyli jistí, jestli učinit krok, nebo na to nedosahovaly jejich momentální schopnosti, je dneska plno až po okraj. Jejich mystický mechanismus je léty opracován a tentokrát si to skutečně sedlo.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/veilburner%202024.jpg


Skaliska, kde se dvojice oddává magickým rituálům, zvláštním praktikám a filosofujícím přeludům, prostě láká navštívit. Nejprve je objevit, nastavit si vnímání na jejich vesmír a pak se do těch míst vydat. Baví mě to všechno sledovat. Způsob, jakým staví své skladby, jak je proměňují a vyžívají se v jejich výrazové nejednoznačnosti. Veilburner přitom hned několikrát dokazují, že nezapomínají na poctivé metalové řemeslo, ze kterého vzešli a i když se někdy chovají, že by jim nemělo být svaté, opak je pravdou. Nové album Veilburner je takové koherentní plus v mezisvětě magického nesouladu. Imaginární místo v každém z nás, které se třeba jednou podaří objevit. Já jsem přesvědčený, že tahle kapela aktuálně kráčí po svém vrcholu a zplodila mimořádně silné album. A to samozřejmě zamíchá pořadím v otázce alb roku. Respektive bude velmi vysoko.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Handy / 9.4.19 8:29

To, že dělala pop, není předsudek, ale prostý fakt. Proboha, však si to stačí najít na wikipedii. Ale to by člověk musel udělat před psaním recenze nějaký výzkum a zjistit si pár věcí. A tak máme v recenzi v podstatě toto: "něco se mi líbí, ale ne zase nějak moc, a něco se mi nelíbí, ale zase že by mě to nějak otravovalo, to ne". Můžu se zeptat, co si z toho mám vzít? To je myslím přesně to, na to poukazovala kolegyně xxx, že recenzi chybí kritika. Ani jednou není zmíněn byť jen jediný příklad na konkrétní pasáž, která je teda kvalitní, nebo naopak selhává. Ve výsledku máme opravdu jen subjektivní názor autora - mohu se zeptat, k čemu mi takový subjektivní názor je? Proč je to album teda takové, jaké je? Někomu možná odvede pozornost "hájemství tajuplného hudebního světa", " folklorní prvky očerněné blackem", "vokální ceremonie", "folklorní motivy severského charakteru" a "atmosféricky doomová nálada spadající až někam do snivých končin", ale když tohle prázdné básnění vyhážeme z recenze pryč, nezbude nám vlastně žádná informace, kromě líbí/nelíbí. Může mi někdo vysvětlit jedním dvěma slovy, co konkrétně si mám pod těmi vzletnými pojmy představit? Nechci každopádně působit nějak agresivně nebo tak, chtěl jsem jen poukázat na věci, kvůli kterým tu nejspíše dřív vzniklo nedorozumění.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky