Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vekslan - EPMMXII (EP)

VekslanEPMMXII (EP)

Bhut27.3.2013
Zdroj: CD-R LE #24/66, promo
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Dílo, které dává světu vědět, že je tady Vekslan - black crustová horda. K tomu účelu bohatě postačí, ale vyšších dojmů bohužel nezanechává.

Kdosi zbořil !úl..,ale včeličky z něj nezdechly na mrazu, nýbrž utvořily drobný roj, který nazvaly Vekslan. Nebo chcete-li Vek$laŋ, ale osobně se mi podobné znaky v názvu kapel příčí a přijdou mi poněkud kýčovité. Ale budiž, vyhnu se mračným pohledům a přejdu k podstatnějšímu. Vekslan je kapela mladá, koncertně celkem aktivní a není proto divu, že brzy po svém vstupu na scénu se chce prezentovat nějakou nahrávkou. Vzniklo tak toto mini album EPMMXII, čítající čtyři skladby nahrané ve zkušebně, do jehož rozboru se nyní pustíme.

 

Takže, oč se vlastně jedná? Slim case CD-R v limitovaném počtu 66 kousků s barevným předním obalem a černobílou rubovou stranou. Nic víc, nic míň. Nutno si předem ujasnit, že kapele, ani vydavatelům (kterými jsou DéPéHá Prod. & Coor.) o výslednou vizuální fazónu příliš nešlo. Nebylo důvodu. Ačkoliv já jsem hnidopich a více bych zajisté ocenil xerox v podobě jewel case a třeba i nějaký potisk na disku. Ale xeroxu už asi odzvonilo a snad jen já mám tu potřebu se jím neustále ukájet. Stručně řečeno, mám v rukou DIY nahrávku, kde byl kladen důraz spíše na obsah a samotné hudební sdělení.

 

Tím se tedy dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu – k náplni. Jak již bylo uvedeno výše, placka obsahuje čtyři skladby, které se vešly do hrací doby necelých patnácti minut. Žánrově kapela odkazuje na rytmický crust s prvky blacku. Žádné divoké orgie, žádné šílené výjezdy a nezastavitelná kanonáda bicích, ale přijatelné houževnaté střední tempo, které dané odnoži náramně sedí. A kapela jej umí podat sympaticky a de facto neurážlivým způsobem. Dokonce mohu říct, že jsem si album po x-tém poslechu celkem osvojil, snad až na pár maličkostí. Nahrávku ale pohřbívá zvuk, zpěvu nerozumím ani za mák, bicím nevábně zvoní plechy a při prudším výpadu všech nástrojů se muzika nenávratně rozsype. Škoda, jelikož nějaké nápady přeci jen cítím a kytarovou práci hodnotím velice kladně. Takže zůstává otázka, co s tím? Hudba dobrá, zvuk špatný. Když se mi z hlavy podaří vytěsnit neduhy produkce, kterou notně omlouvá důvod, že bylo vše pořízeno ve zkušebně (takže plky o zvuku musí jít asi stranou), zůstane čisté řemeslo. Jsem dlouholetým posluchačem black metalu a všech (snad až na pár drobností) jeho subžánrů a subsubžánrů. Samozřejmě mi neuniká ani škatule crust black. V této branži však lépe trávím poslední počin kapely Saccage, než domácí výtvor Vekslan. Chybí mi více energie, dravost a šílenost. Trochu nespoutaného anarchismu. Z těchto slov vyplývá, že je deska lehce uťáplá. A asi to tak i bude.

 

Závěrem to snad celé shrnu a dovedu do zdárného konce. V hudbě cítím vervu, nadšení a zárodek prima nápadů, které by i receptář odvysílal minimálně ve dvou dílech. Na druhou stranu jsem asi čekal příliš a mé dojmy jsou lehce rozpačité. Zpracování narhávky bych taky doladil. Dost ale slov, názor si stejně musí udělat každý sám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 27.3.13 8:19odpovědět

No řekl bych, že je třeba rozlišovat mezi špinavým zvukem (a představit si můžeme všelicos) a mezi následnými úpravami, při nichž se využivá (a možná by bylo vhodnější napsat ZNEUŽÍVÁ) moderní a dost sofistikovaný software. Na jedné straně tu pak máme DIY přístupy a bla bla, a na té druhé straně to není nic jiného než necitlivě upravený záznam v počítači. Konkrétně tuto nahrávku doporučuju opravdu zesílit, pravděpodobně se Ti rozskočí hlava. Což se někomu ale může líbit, proč ne :)

Stick / 27.3.13 7:07odpovědět

Mně se ta špína v tom zvuku líbila. Neměl jsem dojem, že by to bylo nějak vyloženě zprasené. :)

Jirka D. / 27.3.13 6:45odpovědět

Zvukový průser rozhodně neomlouvá to, že nahrávka byla pořízena ve zkušebně. Zvuk buď dobrý je a nebo není. Tečka. Navíc bych pravděpodobnou příčinu hledal až ve studiu a v použití přehnané komprese a limitace. Ve výsledku se to celé rozsypalo - jak píšeš - a místo hudby z toho vyšel celkem slušný bordel. No prostě a zkrátka - poslouchat se to nedá.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky