Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojďme spolu opět do přírody, tentokrát do amerického státu Colorado, kde skalami hučí řeka stejného jména a Kabáti už odsud doufám nadobro odešli. VELNIAS jsou tak trochu zapomenutou kapelou, jež ve své tvorbě spolu s konzumentem sdílí trvalé vadnutí mysli, nahodile vytanutou scenérii domovské krajiny a ve stylovém hájemství načernalé doomově atmosférické tóny. Se vší skepsí, která z produkce VELNIAS vytrvale proudí, se chlapci rmoutí už sedmým rokem a za ta léta hodili mezi zadoomaný lid debut "Sovereign Nocturnal" a dvě EPka. Klidu na duši nejspíš nepřidaly ani dvě změny v sestavě, které po vydání debutu proběhly, ale je to už pravda nějaký ten pátek a času na sehrání bylo dost. Vyvrcholením čtyřčlenné spolupráce je aktuální album "RuneEater". Zajímavým zjištěním je samotný původ názvu kapely, který mě kdykoliv ho čtu, automaticky vyplivne v ulicích hlavního města Litvy, tedy Vilniusu. On totiž tento původ litevský skutečně je, neboť jméno VELNIAS představuje boha baltské mytologie a až příchod černoprdelníků z něj udělal ďábla.

K VELNIAS jsem přistupoval obdobně jako v případě nedávno recenzovaných Dordeduh, nebo za asistence jakéhokoliv příspěvku do mozaiky naturálních hodnot Agalloch a Wolves In The Throne Room. Označit tyhle kapely jako příbuzné je na místě, stejně jako jsem na místě já se svým sbaleným báglem, daleko od civilizace a připraven na poznávací výšlap. A hle, šamanský začátek "RuneEater" tak trochu atmosféru tvorby Dordeduh navozuje hned v prvních sekundách. Dále se však VELNIAS noří do krajiny svým specifickým způsobem. Nutno zmínit, že sice zvláštním, ale také poněkud toporným a bez zřejmého výrazu, co by jej umělo snáze identifikovat.

Pravdou je, že tento způsob mi není úplně po chuti a tvoří tak hlavní překážku mezi mnou a kapelou. Průvodci se z větší části věnují doom metalové chůzi, tedy pomalým podlomeným krokům, ve kterých je odhalována zjevná zoufalost. To by nebylo zase tak na škodu, ovšem způsob jakým tak VELNIAS činí, mi není příliš po vůli a stále častěji se obracím jiným směrem, hledaje záchytné body k lokalizaci kraje a úplnému nezbloudění. Pětice skladeb se tu a tam nadechne k zajímavým momentům, ale ty nejsou v podstatě nikdy plně rozvinuty a s nějakým cílem dokončeny. Druhá možnost je ta, že je mi poloha VELNIAS zapovězena a nejsem z těch, kteří se do ní dokáží vžít, ovšem tímto myšlením bychom se v recenzi daleko nedostali. Chybí tomu trvalá, svým způsobem fascinující nálada, která by vše jasně definovala. Takto slyším jen něco, co tu se mnou je, ale nedá mi to čichnout. A přitom jasně vnímám všechny akustické vyhrávky, prudké, pláštěm lucifera páchnoucí, výjezdy i zmiňované doomové přemítání. Všechno tu je a přitom jako by bylo jen naoko... Dosti práce a chození, v "RuneEater" vidím zejména nedotažené album, které úplně neprodalo všechno své bohatsví. Krása z něj proudí jen v okamžicích a mé nadšení neustále krotí.