Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novinku legendárních Venom jsem slyšel tak nějak ze zvyku a vlastně jen pro osobní potřebu vědět, jak zní. Nějak jsem nečekal stylové kotrmelce (proč taky), nebo jiné úskoky. Prostě jsem chtěl zjistit, jestli mě bavit bude, nebo ne. Deska Into Oblivion přišla po docela dlouhé odmlce – bratru osm let. Nutno předeslat, že čekání a zrání prospělo, neboť poslední tři nahrávky patřily mezi ty, které mi kapelu zasunuly mezi vyhynulé. Ironie osudu je, že dnes se již musíme bavit o Venom v minulém čase. V září roku 2026 totiž odešel do říše mrtvých Conrad Thomas Lant, řečený Cronos – značka a ikona kapely (navzdory faktu, že s Venom nějaký čas nevystupoval). A tak je tahle recenze vlastně takovou osobní povinností. Mám k tomu hned několik důvodů. Jednak mám Venom rád už od základky (v hodině hudební výchovy jsem na ně dělal referát), jednak nacházím výrazně lepší posun od tří předešlých nahrávek, a jednak cítím nějakou potřebu udělat i tady na Echoes nějakou důstojnou tečku a zmínit se, že tohle bude nejspíš poslední deska Venom. Poslední bod pochopitelně nelze nikterak zaručit.

Dal jsem si s poslechem jejich nahrávek docela solidní pauzu. Vlastně desky, ke kterým se rád vracím, jsou třeba Resurrection nebo Prime Evil. Na ty první tři klasické a ikonické nahrávky nemívám tolik chuť, byť jsou to právě ty určující a nejdůležitější položky, ke kterým se obrací řada metalového světa. Svého času jsem je drtil až až a vlastně mám pocit, že je znám docela dobře. Takže se k nim tak nějak nevracím… Když přišly Metal Black a Hell, byl jsem docela paf a spadla mi brada z té energie, která na těch deskách byla. Toho času jsem je chytil i live a bylo to prostě krásný období. Pak přišlo Fallen Angels a přesně tak to dopadlo – andělé padli. Lépe řečeno, padlí andělé spadli ještě hlouběji. Ne že by to byl nějaký průšvih, ale sebralo mi to nějaký elán Venom ještě držet při životě. Další desky tomu vůbec nepomohly. Teprve letos. Teprve teď přišla zajímavá vzpruha, která, byť nevybočuje ze zažitých kolejí, pořád má perfektní ambice stát se kvalitní položkou v diskografii.

Hned úvodní titulní skladba dává najevo, že se žádná cesta do neznáma v pravém slova smyslu konat nebude. Venom se drží svého osvědčeného receptu, v němž se potkává přímočarý heavy metal, thrashová ostrost a ten typicky neurvalý přístup, který pomáhal formovat první vlnu black metalu. Cronosův hlas je pořád dostatečně charakteristický na to, aby člověk nemusel kontrolovat obal, a rytmika tlačí materiál kupředu s patřičnou vervou. Žádné velké filozofování, žádné složité konstrukce. Prostě riff, basa, bicí a pocit, že někdo zase jednou pořádně naštval sousedy.

Venom nikdy nebyli kapelou, od které bychom měli očekávat hudební akademii. Jejich síla spočívala jinde. V jednoduchosti, která uměla být nakažlivá, v drzosti, která si nebrala servítky, a v jistém druhu primitivního kouzla. Into Oblivion na tyhle principy navazuje, byť je pochopitelně slyšet, že se nacházíme v jiné době než v éře jejich prvotin. Dnešní Venom mají své zkušenosti, vlastní historii a také vědomí toho, co všechno už jejich jméno znamená.

Některé skladby otevřeně pomrkávají na vlastní minulost a člověk si hned uvědomí, jak snadno se může kdysi nebezpečná provokace proměnit v pohodlně zabydlenou součást metalového folklóru. Je to zábavné, funguje to a posluchač se usmívá. Současně se ale nabízí otázka, kolikrát ještě můžeme opakovat stará hesla, než se z nich stane pouhá dekorace. Venom si naštěstí neříkají o pozornost jenom satanistickou omáčkou (a čert vymyslel i ten jejich xkrát zrecyklovaný obal). Hudebně totiž mají několik zajímavých momentů, kvůli kterým stojí za to zůstat.

Jsou tu kousky, které stojí za pozornost kvůli klasickému umění přímočarého riffu, nebo chvíle, kdy se vedle typické tvrdosti dostává ke slovu i temnější nálada. Právě v těchto místech mi deska připadá nejpřesvědčivější a svébytná. Ne když se snaží připomenout, kdo kdysi položil základy určitého žánru, ale když jednoduše hraje a nechává jednotlivé skladby dýchat. Zajímavá je právě ta pomalejší, zatěžkanější poloha Venom, která jim sluší a ukazuje, že se nemusí za každou cenu sázet na rychlost. Temnější vyznění má své opodstatnění a hudba díky němu získává trochu jiný rozměr. Jiné skladby mají potřebnou razanci, ale jejich přímočarost se občas překlápí do předvídatelnosti. A když se objeví názvy jako „Metal Bloody Metal“, člověk už tak nějak tuší, že tentokrát asi nepůjde o hlubokou úvahu nad pomíjivostí lidského bytí.

Venom občas naznačí, že by mohli vykročit o něco dál, jenže vzápětí se zase vrátí na bezpečně známou cestu. Je to trochu škoda, protože materiál jako takový nepůsobí vyčerpaně. Spíš jako by si kapela dobře uvědomovala, co od ní posluchači očekávají, a neměla příliš velkou chuť jejich představy zásadně narušovat. Into Oblivion rozhodně není deskou, která by přepisovala dějiny, a od Venom už to ostatně ani nikdo rozumný nečeká. Je to nahrávka, na níž se potkává zkušenost, osvědčený rukopis a několik skladeb, které dokážou připomenout, proč tahle kapela kdysi vzbudila tolik rozruchu. Zároveň se ale nevyhne chvílím, kdy se vlastní minulostí nechává svazovat víc, než by bylo zdrávo.