Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Venus Star - Smokeless Fires

Venus StarSmokeless Fires

Victimer16.7.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Houpavé a pomalu se rozkládající prostředí šestého alba Venus Star má malou touhu vyjít ze svého komfortního území.

Finský maník Atvar je mužem tisíce a jednoho projektů napříč tamní blackovou scénou a Venus Star patří mezi jeho nejaktivnější umělecké útvary. Aktuálně šest desek na kontě a specificky unylá hloubka tvorby na pomezí blacku a doom metalu. S odkazem na staré dobré Beherit a strunovým vybavením notně umazaným od severských rašelinišť. Tak na mě aspoň materiál tohoto projektu působí. Smokeless Fires je albem číslo šest a mým prvním, se kterým jsem v rámci projektu přišel do styku. Takže proběhla klasika, zpětné poslechy pro nasátí správné atmosféry a pochopení, o co v tomto hnilobném procesu ze severu Evropy jde. Zavrtat se do toho po uši a nechat znít to Finsko hodně zatuchle a pomalu se rozkládající.

 


Black metal Venus Star nebyl vždy úplně pomalý, ale už nějaký ten pátek platí, že pomalým a jen pomalu rozplétajícím nějakou kloudnou hudební záhadu je. Když si poslechnu takové Nigredo Expulsion (2013), zas tak moc změn tam ve srovnání s novinkou nenajdu. Styl hloubení a zvrácené zádumčivosti je dán. Venus Star je o zvuku. Podladěném, hutném, pomalém pohybu na páchnoucích riffech. Klidně bahnem, starým lesem a jeho plesnivou strukturou. Pokud člověk do těchto míst zabloudí a moc brzy padne tma, přespání nebude komfortní. Člověk se bude budit hnusným vzduchem a vlhkem, možná vám přijde obchcat spacák i nějaký podivný lesní tvor...


Vývoj Venus Star je pozvolný. Musíme si všímat maličkostí, titěrných proměn a uchopení zvuku nahrávky jako celku. Je cítit (doslova), že v tomto ohledu Atvar hledá malé, neznačené cestičky, kudy vyvést svůj projekt ze tmy, dát mu trochu harmonie, chvíli pít čisté vody. Smokeless Fires je klasický monotónní projev se záblesky lehtivých příjemností. Pokud jste tedy osoba libující si hledat v hnoji vůni a jistý pocit bezpečí. Novým albem probleskuje chuť být milejší a aspoň trochu kamarád. Takže se ukáže, že někdy nové album není ani hnusné, ani těžce zanesené. Že se pokouší tvarovat, snad i vymanit ze sevření. Venus Star je pořád v hlubokém předklonu, ale lehce to v něm harmonizuje. Asi dvakrát, třikrát se přistihnu, jak by si jednoduše vyvedený motiv zasloužil účast dalšího nástroje, třeba saxíku, nebo ruchu industrializace. Skladby jako Formation nebo Light k tomu úplně vybízí.


Dvakrát, třikrát... Ono to pak přes všechny drobné zvláštnosti stejně klouže k unylosti celku, který nás sice dvakrát, třikrát vyvede z té hlubinné houpačky, ale dál už se nejde. Venus Star fungují hned, člověk se škodolibě pousměje nad zvráceným prostředím a riffy koupanými ve špíně jezer, chvíli to trvá, a pak se dostavuje přešlapování na místě. Ukáže se, že se zas tak moc neděje, i když se sound projektu pořád o trochu posouvá. Spíš mě baví jiné věci. Jaké škatulky se u téhle hudby člověk může dočkat - myšleno klidně i sludge. Napadla mě zmínit, nebyla by od věci. Venus Star inklinuje k těmto bahenním procedůrám. Zavrtán pod zem za moment vykukuje z hlíny a kontroluje území. A noční oblohu.

 


Působnost u Terratur Possessions má svou váhu, tady jde najít různé svérázné spolky a projekty. K Venus Star vedla snadná cesta, která mě ale po častém obcházení začala trochu nudit. Takže hodnotím jak hodnotím. Kdo však rád tyhle zatuchle houpavé rytmy, jistě si zmíněnou cestu k Venus Star najde také. A třeba si z ní odnese víc zážitků.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky