Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Verminous Serpent je nově vzniklá formace složená ze zásadních jmen irské metalové scény. Za mikrofonem a tlustými dráty nestojí nikdo menší než A.A. Nemtheanga (Primordial, The Nest atd.), sekernické struny má pod palcem Joseph Deegan ze Slidhr a za bicí artilérií sedí Matt Bree z Malthusian. Vytříbené to personální vybavení kapely, která hraje staroškolský black/death s občasným doomovým požehnáním. Stařičké riffy se co chvíli potácí ve špíně a zpomalují až běda. Spojení krajanů, které nemusí trvat jen jedno album a třeba přeroste ve významnější událost. Debutové album The Malign Covenant je poctivé metalové řemeslo pod dohledem studené ostrovní bestiality. Verminous Serpent se představují.

Pánové opravdu čerpají se staré záhrobní školy, nikam se neženou a nechávají vyznít, v tomto případě spíš vyhnít špínu, kterou je celé album prosycené až po okraj. Prostředí desky je zhoubné, prokleté a dýchající dávnými dobami, kdy městem šla bída a nemoci. Lehké děvy nestály za moc a sem tam se našly někde s rozpáraným hrdlem nebo genitáliemi. Krchovy se plnily, do toho trochu potřebné strašidelné aury a typického ostrovního počasí, a máme tu prostředí, kdy vládly špatné časy a celkově to stálo za hovno.

Stejně nevábný je i materiál alba The Malign Covenant. Jedná se o pětimístné, choré a mrzké dílo. Nechybí mu všechny aspekty pravé záhrobní seance, ale zato mu chybí větší překvapivost. Něco, z čeho by si každý sedl na zadek. Podíl staroby, kusu dnešního pohledu na problematiku a celkové syrovosti je ideálně vyvážen, samotné skladby však nedisponují něčím speciálním. V tomto ohledu převažuje kvalita podání nad kvalitou kompozic, nic závratného se nekoná.

Nedá se říci, že by první vál Seraphim Falls byl jediným útočnějším z desky. Začíná se ale zostra a to oldschoolové riffující blatíčko začne vylézat na povrch až postupně. Zpočátku to dokonce vypadalo na lehce disonantní prasopalnou lekci. Verminous Serpent ale dbají na pomalý a důkladný rozklad. Bicí musí vysypávat rance přechodů, sekyrky lemovat chrámovou zarputilost a vše je zkrátka víc položeno do hloubky, není kam spěchat. Podobně se tváří i druhá skladba Transcendent Pyre. Místy se nebojí zrychlit, ale její hlavní poslání spočívá v navození děsivého a morbidního prostředí. Vše je syrové, hutné a krvavé. Přičemž z celého alba oprávěně vítězí právě dojem zatěžkané, pomalejší a nepříliš komplikované nahrávky. Což další songy jen potvrzují, když se drží svého kopyta a nic nevymýšlí.

Tyhle irské zarputilce mi doporučil Bodin (díky) a první poslechy v sobě měly kouzlo. To se však jejich narůstajícím počtem neprohloubilo, ale spíš uvadlo. Na povrch vylezly některé průměrnější a ne tak zcela zajímavé postupy. Mám tyhle špinavosti rád a jsou na světě i takové, ke kterým se lze vracet desítky let. To ale v případě první desky Verminous Serpent nejspíš neproběhne.