Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Industriálního blacku je jako šafránu. Dobrého v tomhle ranku však mnoho není. Člověk musí hodně hledat a vybírat. Před lety tolik populární odnož extrémního metalu se nachází spíše v undergroundových rovinách. A to je dobře. Zavzpomínat můžeme na nejednu veličinu, některé se vrací na scénu, jiné uvadají. Mezi nové tváře robotického dusotu patří švýcarská úderka Versatile, jejichž dlouhohrající debut Les litanies du vide vydává u nás dobře známý francouzský label Les Acteurs de l'Ombre Productions. Což znamená většinou vítězství formy nad obsahem. Tentokrát tomu tak není. Alespoň ne docela.

LADLO nemají ve své nabídce mnoho podobně laděných kapel. Vzpomenu si asi pouze na Borgne, což je samozřejmě jiná liga. Versatile je novým seskupením mně neznámých muzikantů. Nerad bych tvrdil, že v Les litanies du vide, nebo debutovým EP Atra Bilis nacházím revoluci. Versatile pokračují v jasně vyznačených hranicích, kdysi naznačených třeba The CNK. Respektive mě napadají spíše oni, než třeba Blacklodge, Aborym nebo The Axis of Perdition. Versatile jsou ve svém robotickém stylu teatrální. Mají umělecké vize, mají rádi vizuální opulentnost a právě takové jsou i aranže skladeb. Nafouknuté, vzdušné a ne zase tak temné. Spíše laděné pro širší masy, hledající zábavu, než hledačské podivíny milující obskurno.

Dosaď si sám, zda jsou mnou vytyčené popisky záporem nebo naopak dobrou zprávou. Cirkusoidní představivost Litanií prázdnoty mě baví. Baví mě každý poslech, byť nepadám z alba na zadek, to však nemusí být vinou Versatile, ale mojí okoralostí a podivínskou povahou milující obskurno. Když vycházely nahrávky mimo jmenované takovým Thorns, Reverence nebo okrajově Dødheimsgard, byl jsem nadšeným fanouškem industrial blacku. Versatile umí napsat dobrý riff. Umí s ním pracovat. Dramaturgie skladeb je promyšlená. Má spád. Má gradaci. Umělé nástroje zní krutě. Vedle umělého tucání mají Versatile také dobré bicí. Morphée sice není Hellhammer, ale práci odvádí minimálně dobrou. O tom žádná. Vedle syntezátorů, s jejichž dominancí stojí a padá síla nahrávky, můžeme zmínit dvojici kytaristů Famine a éterickou Cinis, jejichž strunná tortura umí pěkně kousat.

Líbí se mi projev zpěváka. Hatred Salander svým hlasem seče jak zahradník kopřivy. Nepouští se do žádného dobrodružství. Nicméně jeho kouzlo není barvené pouze zajímavou fráninou. Kráká jak havran, křičí, growluje, mluví, zpívá nakřáple vydrzlým hlasem… Je stejně teatrální jako hudba. Když sleduji výborný klip k Morphée, byl to právě Hatred, který mě zaujal nejvíc a jako první na sebe strhl moji pozornost. A takový by frotman měl být.

Nezmínit zvuk… Jeho barva je mému uchu příjemná. Ovšem celkově mi vše dosti slévá do chuchvalce. Dvojici kytar uslyšíte, když budete mít vůli. Je mi samozřejmě jasné, že nahrát hlučnou nahrávku bylo záměrem. Audiofilové zřejmě zapláčou, protože kolem dynamiky se projíždělo rychlou jízdou.

Ve skladbách tedy nacházíme jednak pořádný nářez, ale také zajímavé melodie, fraškovitost, frackovitou vydrzlost s kouskem žádané temnoty. Vypíchnout by se dala klipová Morphée, protože klip. Všech deset skladeb je zajímavě vygradovaných. Při poslechu se bavím. Netuším, jak dlouho mi pozitivní dojem vydrží, ale zatím je ho dost a dost.