Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vesna - Slovanská Krev (EP)

VesnaSlovanská Krev (EP)

Bhut13.10.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Z popelu spolku Adultery povstalo těleso říkající si Vesna. Na úvod se hned představila přepracovaným starým dílem Slovanská krev. Nic nového čekat nemůžeme, než porci pohnaského folk metalu ve šlépějích starých Adultery.

Nově vzniklá tuzemská skupina VESNA není na scéně zas tak novým seskupením. Kapela pod tímto názvem poprvé začala tvořit roku 2007. Ovšem pravdou zůstává, že jednotlivé členy (až na houslistu, ten je zcela nový) můžeme znát z dnes již neexistujícího souboru Adultery. Kapela změnila jméno a ve studiu urobila jakousi re-edici malého EP „Slovanská krev“. Tuto placku tedy nalezneme i v diskografii samotných Adultery, která vyšla roku 2004 u Dawnart Records. EP dostalo nový kabát a několik změn. Novinka je však obdařena o dvě nové skladby. Jedná se o písně Moravská zem a Ej, Górale… Mini album v sobě ukrývá vyprávění prastarého příběhu, vyprávějícím pověst o Slavojovi. Legenda protknutá boji, vítězstvím i utrpením v jistých částech desky vystupuje coby prolog vypravěče. Důležité je zmínit se o jazyku, jenž je zvolen pro toto dílo. Kapela i vypravěč hovoří slovanským jazykem – ryzí moravštinou. Dále epos obsahuje různé efekty připomínající středověké bitvy, jízdu koní, déšť apod. Co se hudby týče, k slyšení jsou tvrdé pagan-metalové pasáže, honosné bohatýrské chorály a v neposlední řadě jemné folkové středověké melodie. Na první dojem poměrně pestré zpracování. Bohužel na povrch vyplouvá přílišná jednotvárnost a jednoduchost. Nic neočekávaného se na desce nezachvěje. Album jede své tempo, které sem-tam rozvíří vypravěčům vstup. Příliš monotónní pasáže, které občas prozáří zdařilejší melodie. EP tedy není nikterak převratné, ovšem oproti svému prvnímu zpracování zní výrazně lépe.

 

Jedničku na placce vytváří Cesta, která v podstatě ukrývá intro. Rozezní se zvuk deště, kopyt koní a projíždějícího kočáru. Po chvíli následuje prolog samotného vypravěče celého příběhu. Jeho hlas nás doprovází po zbytek alba. Vypráví o slovanském národu a seznamuje posluchače s příběhem, který se vzápětí rozdmýchá. Po malém úvodu vzduch prořízne zvuk houslí. K houslím se postupně připojí zbytek folkového orchestru a vznikne tak jakási středověká vsuvka. Druhou píseň otvírají opět oblíbené housle, jinak se jedná o celkem normální pagan-folkovou věc. Třetí a čtvrtá skladba v sobě skýtá prology vypravěčovi a středověké hudební nádechy. Zdůraznil bych pátou Brány Vogastyzburka. Dle mého názoru jde o jednu z nejlepších skladeb celého počinu. Má poměrně tvrdý charakter, melodické pasáže a vydařený refrén. Opravdu povedený kousek. Velice obdobnou záležitostí může být i sedmá Navija. Osmá skladba Moravská zem mi svou úvodní melodií připomněla ukrajinskou legendu Nokturnal Mortum a jejich píseň Perun’s Celestial Silver. Pravda zní trochu odlišně, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že tu melodii odněkud znám. Však také toto deja-vu trvalo jen několik málo vteřin, jelikož se skladba převtělila v jinou melodii. Závěrečný kousek není ničím jiným, než předělávkou jedné z moravských lidových písní. Jmenuje se Ej, Górale… a někteří posluchači ji jistě budou znát v podání hudebního uskupení, které si nechává říkat Čechomor. Dle mého názoru se však Česko-moravská hudební společnost s touto lidovkou vypořádala poněkud lépe.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky