Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při hledání na internetu mě docela překvapilo, že polští Vibrant mají svůj profil na metalové encyklopedii, a to navzdory faktu, že v jejich muzice metal rozhodně nehraje hlavní roli a dokonce bych řekl, že ani vedlejší, spíš nepatrnou. Sice se tam dočtete, že jejich styl je někde na pomezí heavy / stoner metal / rocku, ale jsou to řeči na hony vzdálené prosté skutečnosti, že Vibrant hrají úplně obyčejný rock s hutnějšími kytarami, snad hard rock, metal minimálně a stoner vůbec ne. Možná někomu přijde snazší házet kolem sebe trendy pojmy s nadějí, že si někdo všimne, protože chápu, že veřejně hlásat, že hraju prostě rock, je jako hlásat, že nosím prostě kalhoty. Výhodou samozřejmě je to, že se tam na té encyklopedii člověk dozví vše podstatné v přehledné formě, takže vlastně všechno zlé je pro něco dobré a dál to nemá smysl řešit.  

Snad se nikoho dvakrát nedotknu, když veřejně prohlásím, že s muzikou této čtveřice jsem se doposud nesetkal a že jejich předchozí, první a do loňského října jediná deska The Hell Is Around Me (2015) se se mnou nepotkala. Po sedmi letech došlo na pokračování v podobě desky Trying to Survive, která při sedmi skladbách a dvaceti sedmi minutách úplně neodráží možný scénář, že kapela celou tu dobu tvrdě makala na novém materiálu, ale co už. Život nás učí, že nejde o množství, ale o kvality a s těmi kapela zachází poměrně opatrně, byť se jich po cestě několik určitě najít dá.

Na jednu stranu je materiál na albu velmi jistý až sebevědomý, skladatelsky i hráčsky, a je radost sledovat, jak to všichni dávají. Jak si obě kytary předávají slovo, jak rytmika přesně určuje směr a tempo a jak z celé kapely vyvěrá zdání, že to hází levou zadní. Na stranu druhou se zuby nehty drží standardů, nenabízí žádnou nápaditost, žádný přesah, cokoliv původního a žádné extra charisma. Celý ten docela krátký poslech to na mě působí jako album muzikantů, co už mají svůj věk, kterým vnitřní oheň už dávno nehoří velkým plamenem, nespaluje, ale zato příjemně žhne a hřeje. Což může být docela fajn zážitek (a on ten poslech je docela fajn zážitek), ale tím to taky končí, hasne a jiskry okolo žádné nelítají.

Navzdory krátkému hracímu času mi dojem příjemného poslechu vydrží tak do čtvrté skladby, která jako poslední ještě jakž takž tepe rockovým životem a snad nejvíc ze všech pumpuje do posluchače nějakou energii. Následná trojice jednak trpí ztrátou nových podnětů, kdy kapela prakticky jen recykluje stále to samé dokola (navíc ve skladbě Salute upadá až do lehkého agra), a jednak se začne projevovat únava z komprimovaného a docela zahlceného zvuku. V něm dominují obě kytary, jak už to dneska bývá (zvuk navíc dělal kytarista), bicí a hlavně bubny zní genericky a uměle a i když chápu, že podobná produkce nijak nevybočuje z hlavního proudu (a nutno říct, že album v tomto ohledu hraje celkem slušně), osobně netrpím touhou ji poslouchat často. Je to přesně ten typ univerzální produkce, která se dá ušít na jakoukoliv kapelu, ale která vám o té konkrétní kapele neřekne vůbec nic osobního. Může se vám to líbit a může to vypadat jako normální stav věcí, hádat se s nikým nebudu.

Trying to Survive je za mě docela slušná, byť nijak objevná nebo inspirativní deska, která odráží muzikantsky sehranou a vyzrálou kapelu, což jakkoliv vypadá jako výhoda, je její největší limit. Limit v tom smyslu, že jen těžko vyvolává větší emotivní odezvu – prostě hraje, odehraje a moc toho nezanechá. Má rocková deska nabízet víc? Má v člověku rozehrát nějaký kolotoč emocí? Osobně to tak mám raději, což samozřejmě nemusí platit obecně, a (upřímně) i na sobě s přibývajícím věkem pozoruju, že vyhledávám stále menší a pomalejší kolotoče. Ale na řetízkáč to pořád ještě není. Muzika Vibrant je ale přesně něco takového, je to muzika jistot, a to mi po několikátém přehrání zavání nudou.

P.S.: Fotky pěkně zpracovaného, vlastním nákladem vydaného digipaku kromě jedné uvedené máte ještě ZDE a ZDE.