Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vicious Rumors - Celebration Decay

Vicious RumorsCelebration Decay

Sarapis3.11.2020
Zdroj: mp3 320 (promo od vydavatele)
Posloucháno na: PC/mp3 player, AKG K44
VERDIKT: Vicious Rumors oslavují úpadek příkladně průměrným albem.

Kdybych měl z diskografie Vicious Rumors vybrat období, které je mi nejbližší, bez váhání by můj prst namířil na přelom 80. a 90. let, do něhož kapela po nadějném debutu Soldiers of the Night vlétla jednak vydařenou akvizicí zpěváka Carla Alberta a druhak znamenitou nahrávkou Digital Dictator (1988). I díky následujícím neméně povedeným deskám Vicious Rumors (1990) a Welcome to the Ball (1991), které po diktátorovi následovaly s přísnou každoroční kadencí, je tato etapa v kariéře Vicious Rumors to první, po čem sahám, když mám odpovídající choutky. Je to kvalita ověřená dekádami - otevřu konzervu, beru lžíci, konzumuji.

 

Zatímco jsem já tímto způsobem zacyklený ve starých hitech a dřevním zvuku nahrávek, které se již brzy setkají v elitním klubu třicátníků, Vicious Rumors neseskočili z kolotoče showbusinessu ani po Albertově smrti (to už bude taky 25 let!) a i v novém tisíciletí nežmoulají čepku někde v rohu, nýbrž točí desky a makají. Budiž jim ke cti, že i téměř šedesátníci Larry Howe a Geoff Thorpe se drží svého kopyta, na první pohled plni svěžesti a elánu. Tohle nebe však zcela jistě není bez mráčku. 

 

Už když jsem kdysi zkoušel Sadistic Symphony (2000), zanechalo mi to bezbarvou chuť na patře a jediné východisko bylo vrátit se zpět k teplému americkému koláči tří ověřených desek. Letošní Celebration Decay zprvu probudilo imunitní systém podobným způsobem, ale rozvážnější přístup mi umožnil když už ne bezvýhradné přijetí nahrávky, tak alespoň přesnou diagnostiku činitelů, kteří se mi při poslechu neustále pletou do cesty a maří potěšení.

 

 

Power metal v podání Vicious Rumors se vyznačuje typickým americkým důrazem na velikost, sílu a razanci. "Ano, to jsou ty pravé hodnoty", pokyvují fanoušci kapely, někteří oblečeni v triku Metal Church nebo Armored Saint. Kdysi se chlapácká hudba plná ostrosti koupala v pořádném kontrastu se zženštilým vzezřením protagonistů, ovšem dnes je trvalá už dávno minulostí, a tak zůstali jen nabroušení borci pozdně středního věku. Změnilo se však ještě něco dalšího - Vicious Rumors ztratili náboj. Na Celebration Decay lítají jiskry, ale na pořádný zážeh čekám marně. Atmosféra je mdlá a power metalové nasrání je jenom hra stínů.

 

Geoff Thorpe předkládá svou standardní sadu riffů a melodií, kterou by za starých časů živý Carl Albert ozdobil nápaditými vokálními linkami a všechno by si (možná) sedlo. Nick Courtney má podobnou barvu hlasu, ale invencí neoplývá a někdy to zní, jakoby raději volil rozběh hlavou proti zdi než nějaké nevšední řešení. Výsledkem jsou skladby, které se v paměti neukládají snadno, a momenty, které naopak prozrazují, že by to za určité konstelace mohlo fungovat. Těch však není mnoho.

 

Permanentní překážkou je pro mě produkce, která je žalostně moderní a tuctová a jediné, co jí lze uznat je to, že upřímně koresponduje s obalem - ten je totiž fádní úplně stejně. Objektivně vzato nemůžu album odsoudit a zahodit někam do křoví, když obsahuje slušné skladby jako Arrival of Desolation, Long Way Home nebo Death Eternal a několik povedených riffů a kytarových sól. Zároveň ale nemůžu pominout fakt, že mi Nick Courtney tak trochu leze krkem, a už vůbec ne vědomí, že se k nahrávce pravděpodobně nikdy nevrátím. Budiž to zohledněno v celkovém hodnocení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky