Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O novou a debutní desku švédské kapely Vildhjarta jsem zakopl celkem náhodou v poslední době; vlastně se o ní zmínil jeden zpovídaný muzikant v nedávném rozhovoru, takže zase taková náhoda to nebyla. Po první zmínce následoval celkem obvyklý sled událostí na bázi dvojkové soustavy, zjišťování, poslouchání, srovnávání a následného převedení do psané podoby. Postup už zaběhnutý, množstvím opakování vyzkoušený, jehož výsledek nyní předkládám.

Vzhledem k mládí dnešního spolku muzikantů by asi nebyl na škodu malý exkurz do historie a zmínění těch nejzásadnějších informací, mnohým jistě přijdou vhod. Vildhjarta (překlad slova se mi dohledat nepodařilo, znamená-li vůbec něco) je sedmičlenná formace ze švédského města Hudiksvall, které je co do počtu obyvatel o polovinu větší než moje malé Velké Meziříčí. Založení kapely je datováno do roku 2005 (o sedmi členech ještě mluvit nešlo), ale teprve až v roce 2009 na sebe band upozorňuje dvoupísňovým EP Omnislash, které mě ovšem minulo. Ne tak hledače nových talentů u vydavatelství Century media, u kterých vyšlo na sklonku roku minulého ono debutní album Måsstaden (ani toto slovo se mi rozklíčovat nepodařilo). Asi si říkáte, že od ničeho k Centrury je to pořádný skok vpřed, že by na té kapele opravdu něco bylo? Především dvě věci mě nepřestávají na dnešních mladých spolcích neustále udivovat – dravost, s jakou se ženou vpřed a s jakou dělají kroky ve svém vývoji, a potom instrumentální zručnost, s jakou se prezentují. Obojí je případ právě Vildhjarty.

Úvod alba patří lehkému instrumentálnímu preludiu, které může znamenat kde co a odkazovat na cokoliv. Následné hromobití ale hovoří dosti jasnou řečí, v první chvíli jsem měl dojem, že poslouchám nějaký ztracený materiál od Meshuggah. Vildhjarta se prezentuje technicky a posluchačsky více méně náročnou muzikou, která vychází právě z odkazu jejich krajanů, kteréžto dědictví rozvíjí v souladu s dnešními kritérii „moderního“ metalu. Při poslechu technických fines tří kytaristů, kteří mají na desce hlavní slovo, vás možná napadnou (kromě zmíněných) jména jako Animals As Leaders či Textures při poslechu nejen šesté Traces), tedy loviště progresivní, djentová a veskrze dnešní. Naprosto za zády necháte myšlenku o mladé kapele a debutním albu, protože to, co k vám bude doléhat z reproduktorů, je projev zcela suverénní a vyzrálé kapely, alespoň po instrumentální stránce. Ta je doplňována dvojící zpěváků, jejichž projev a barva hlasu jsou do značné míry obdobné (mírně připomínající Coreyho Taylora ze Slipknot) a tak v prvním dojmu možná jednoho od druhého nebudete rozeznávat lehce. Vokalisti na sebe ve svých partech zcela plynule navazují, tvoří jednolitý a nepřerušovaný hlasivkový proud a místy svůj projev staví vedle sebe a posilují se ve svém konání. V těchto pasážích vytváří kapela dosti řízné a destruktivní těleso, jehož sílu zaručeně pocítíte a po zásluze oceníte.

Snad jediná má výtka bude mířit ke kompoziční práci (vše ostatní nezmíněné je prostě dobré, nahuleným zvukem počínaje, animovaným bookletem konče). Booklet vůbec by si zasloužil vlastní odstavec, ale zmíním se jen stručně – animace jsou dílem grafika jménem Rickard Westman (více ZDE) a obálka alba z nich poskládaná je z mého pohledu zdařilá a vpravdě originální; líbí se mi. Ale zpět k oné kompozici. Vildhjarta je zcela evidentně nejsilnější v kramflecích ve vrstvení složitých kytarových ploch a v  rychlých a úderných pasážích, které jsou v různém množství doplněny oddechovějšími plochami mířícími až k ambientnímu horizontu. Ty ovšem působí někdy zbytečně zdlouhavě, kapela jakoby přešlapovala na místě bez jasné myšlenky a spíše se snaží prodat svou hráčskou ekvilibristku než zdatný hudební nápad. Kde někteří uvidí zajímavou kompoziční myšku, občasně nacházím spíš zbytečnou etudu s nejasným hudebním záměrem, ale uznávám, že to může být věc pohledu. Kromě tohoto neduhu ovšem album působí výborně, sám jsem zvědav, jak dlouho tato hvězdička bude zářit a do jakého jasu se časem rozsvítí.