Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V zasněžené chatě Vintersorg se moc nového neudálo. Oheň příjemně hřeje, fidlátka mají naladěné struny, blány bubnů jsou naolejovány. Mattias a Vintersorg hledí za ohniště někam doblba a přemýšlí o dojmech, jaké v posluchačích probudí svojí novou deskou. Jasný rukopis, který tvoří silně melodické skladby nasáklé folklórem, je v podstatě už ikonickým bohatstvím norského dua, které jinak než tímto stylem makat neumí. Oslava přírodních krás, nehmotného ducha lidu a moudra starých legend, se v rockovém podání tváří nadmíru atraktivně a neztrácí své kouzlo. Někdo z toho však může vycítit únavu a bezradné vyvanutí poselství, které jsou daní za použití léty ozkoušených pomůcek a nástrojů. Vintersorg už hezkou řádku let podupávají na místě, na němž taje sníh a odkrývá se agrošlichta, ze které kdysi vše vyrostlo. Skalní fanoušci budou přísahat na originalitu a ustálenou kvalitu nahrávky, s čímž souhlasím, ale zároveň v rámci objektivity dodávám, že Naturbål se od svých předchůdců moc neliší a drží stejný kurz. Originalitou rozumím spíš odlišnost od jiných kapel, ale ne současný vývoj v rámci kapely.

Co nadšeně vítám a čeho je dostatek, je důraz na murmur, který byl na některých albech upozaděn oproti dřevním dobám, kdy patřil k neopomenutelné složce nahrávek a vyrovnával misky vah, na kterých se soudilo tvrdé jádro s jemnocitem. Vintersorg škrčí jak při parádní angíně, syrovým výrazem modeluje i hudbu, která se přizpůsobuje a drhne černý písek po stěně fjordu. Album je díky tomu plné ostrých, metalových pasáží. Od úvodní skladby se do melodických popěvků razantně vtírá divoký hukot drhnutých kytar, které přitahují moji pozornost stejně jako ženský zpěv nesoucí k ohni nové kouzlo. Přeslechnout nejde ani klávesy jak dokreslují duši staré Skandinávie. V podobě starého, vzduchového harmonia, jak je tomu třeba ve skladbě Lågornas Rov, jim to sluší asi nejvíc a patří mezi příjemné jistoty alba.

Když se vrátíme do chaty s hřejivým táborákem, zjistíme, že nastolenou pohodu dvakrát narušil cizí element, se kterým žádný muž nic neudělá. Ty dívčí vokály, ač jsou jen skromným příspěvkem do celého díla, způsobí vzrušení, nervózní tlak v kalhotách a ohněm vysušené oči dvou zachmuřených jelimanů se nenápadně rozhlížejí po dýce. Nedivím se, Helena a zejména Frida jsou slušné trofeje, které by chtěl mít pod peřinou snad každý chlap. Naštěstí nakonec zvítězí rozum a se slovy, že šukání je pro děcka, se chlapi s povzdechem napijí a zase jsou kamoši na život a na smrt. V budoucnu se tak můžeme dočkat další desky.

Těžko bych na albu našel skladbu, která se nějak vymyká celkovému dojmu. Všechny mají podobnou strukturu, melodie se recyklují a o překvapeních se nedá mluvit. Přesto jsem k albu Naturbål shovívavější než k předchozímu Orkan, i když jsou si blízká jako dvojčata.  Trošku za to může moje současné rozpoložení, ale hlavním důvodem je častější přítomnost tvrdého cítění. To mi fakt sedí.