Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vitur - Transcending the Self

ViturTranscending the Self

Jirka D.25.3.2025
Zdroj: CD v jewel case (#DP/061CD) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Z hlediska definice výrazu se Vitur ještě hledají, ale pokud jde o provedení, je to chirurgicky přesná práce.

Letos pětiletá a loni debutující varšavská kapela Vitur patří k mladým jménům deathmetalové scény našich severních sousedů, ale pravděpodobně není zase tak velké překvapení, že hned na první dobrou přichází s poměrně silným a sebevědomým materiálem. Na něj si fanoušci museli chvíli počkat a kromě dvou předem vypuštěných singlů se první čtyři roky jejich existence obešly bez oficiálně vydané muziky, čemuž byla učiněna přítrž loni v září na žánrovém domácím labelu Deformeathing Production. Právě tam vyšla jejich první řadovka Transcending the Self, která pod ponurým a docela temným obalem ukrývá ponurý a docela temný death metal.

 

Sestava kapely je tradiční čtyřčlenná s dvojicí kytar a bubeníkem, kterého byste našli rovněž v grindcorové kapele Hostia a který podle všeho letos Vitur opustil. Obsahem, který velmi krátce přesahuje půlhodinu hracího času, je jedno intro a dalších osm plnohodnotných skladeb, které lze souhrnně označit jako death metal, ale během poslechu vás budou napadat různé další přívlastky a zpřesnění. Což vlastně není zase tak skvělá zpráva, protože to částečně ukazuje kapelu doposud na cestě s kompasem v ruce, jehož střelka každou chvíli ukazuje lehce odlišný směr.

 

Vitur band

 

Ono úvodní intro disponuje potenciálem vůbec nezaujmout, na nic nepřipravit, a ještě končí tak blbým fade-outem, že bude lepší nechat ho plavat. Následující dění je grindcorově nakřáplý, technický a docela svižný death, jaký jste už pravděpodobně slyšeli v mnoha podobných variantách, ale při soustředěném poslechu už i zde začíná na povrch vyplouvat to, co se objeví naplno až v druhé třetině desky. Díky rychlosti (zdravíme bubeníka) a zdrcujícímu tlaku se myšlenky vrací spíš do minulosti, kdy se lámal chleba mezi death metalem a grindcorem, ale už i zde jsou slyšet soudobější vlivy – podladěné, vícestrunné kytary, zvolnění tempa, houpavý rytmus. Ale těch náznaků je příliš málo na to, abychom se jimi nechali rušit od jinak výborného masakru, který u obou skladeb – The Entity a The Empty Mind – dosahuje pěti minut zkomponovaných a zahraných bez zaváhání.

 

Instrumentální mezihra Hunger odstřelí desku k dalším dvěma skladbám, jejichž naturel se oproti těm předchozím začíná proměňovat. Drtící tlak zůstává, ale jestli mě v před deseti minutami hlavou letělo jméno Suffocation, tak teď je to Vildhjarta. Brejků v tempu je mnohem víc, struny se protahují v hlubokých obloucích a muzika Vitur dostává nový odstín. Brutalita a technika je doplňována rozvahou, technickou vytříbeností a promyšleností, zpomaluje se a objevuje se něco jako náznak atmosféry (Dual Consciousness – právě tuto skladbu lze považovat za pomyslný vrchol desky). V této části alba už je naprosto jasné, že Vitur nejsou žádný old-school a že vrhat se do něčeho po hlavě není jejich styl. Určitě bych neplýtval přívlastkem progresivní, ale technický a zodpovědně sestavený death metal zvládají skvěle.

 

 

Přitom ani v náznacích neopouští brutalitu a po další mezihře přichází silně abrazivní a asi nejdrtivější skladbou Only Vacuum Remains, u čehož mě napadá, že je vlastně moc dobře, že jim ani před koncem desky nedochází dech a trumfy v ruce. Nepolevuje se, nezaplňuje se prostor vycpávkou a nic se neslevuje z nastavených standardů. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde potěšující, byť můžeme pochybovat, hledat inspirace a předlohy a určitě jich najdeme spoustu. Vitur neobjevili neznámý světadíl ani doposud nepopsaný list v metalových učebnicích, ale jejich deska, tak jak ji předkládají, je za mě velmi sebevědomá, složená a zahraná se zručností, s níž se u debutních nahrávek nesetkáte často. Varování ohledně velmi ostrého a krvelačného zvuku je myslím zbytečné, kdo by zde hledal něco pro audiofily, hledal by samozřejmě marně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky