Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letos pětiletá a loni debutující varšavská kapela Vitur patří k mladým jménům deathmetalové scény našich severních sousedů, ale pravděpodobně není zase tak velké překvapení, že hned na první dobrou přichází s poměrně silným a sebevědomým materiálem. Na něj si fanoušci museli chvíli počkat a kromě dvou předem vypuštěných singlů se první čtyři roky jejich existence obešly bez oficiálně vydané muziky, čemuž byla učiněna přítrž loni v září na žánrovém domácím labelu Deformeathing Production. Právě tam vyšla jejich první řadovka Transcending the Self, která pod ponurým a docela temným obalem ukrývá ponurý a docela temný death metal.

Sestava kapely je tradiční čtyřčlenná s dvojicí kytar a bubeníkem, kterého byste našli rovněž v grindcorové kapele Hostia a který podle všeho letos Vitur opustil. Obsahem, který velmi krátce přesahuje půlhodinu hracího času, je jedno intro a dalších osm plnohodnotných skladeb, které lze souhrnně označit jako death metal, ale během poslechu vás budou napadat různé další přívlastky a zpřesnění. Což vlastně není zase tak skvělá zpráva, protože to částečně ukazuje kapelu doposud na cestě s kompasem v ruce, jehož střelka každou chvíli ukazuje lehce odlišný směr.

Ono úvodní intro disponuje potenciálem vůbec nezaujmout, na nic nepřipravit, a ještě končí tak blbým fade-outem, že bude lepší nechat ho plavat. Následující dění je grindcorově nakřáplý, technický a docela svižný death, jaký jste už pravděpodobně slyšeli v mnoha podobných variantách, ale při soustředěném poslechu už i zde začíná na povrch vyplouvat to, co se objeví naplno až v druhé třetině desky. Díky rychlosti (zdravíme bubeníka) a zdrcujícímu tlaku se myšlenky vrací spíš do minulosti, kdy se lámal chleba mezi death metalem a grindcorem, ale už i zde jsou slyšet soudobější vlivy – podladěné, vícestrunné kytary, zvolnění tempa, houpavý rytmus. Ale těch náznaků je příliš málo na to, abychom se jimi nechali rušit od jinak výborného masakru, který u obou skladeb – The Entity a The Empty Mind – dosahuje pěti minut zkomponovaných a zahraných bez zaváhání.

Instrumentální mezihra Hunger odstřelí desku k dalším dvěma skladbám, jejichž naturel se oproti těm předchozím začíná proměňovat. Drtící tlak zůstává, ale jestli mě v před deseti minutami hlavou letělo jméno Suffocation, tak teď je to Vildhjarta. Brejků v tempu je mnohem víc, struny se protahují v hlubokých obloucích a muzika Vitur dostává nový odstín. Brutalita a technika je doplňována rozvahou, technickou vytříbeností a promyšleností, zpomaluje se a objevuje se něco jako náznak atmosféry (Dual Consciousness – právě tuto skladbu lze považovat za pomyslný vrchol desky). V této části alba už je naprosto jasné, že Vitur nejsou žádný old-school a že vrhat se do něčeho po hlavě není jejich styl. Určitě bych neplýtval přívlastkem progresivní, ale technický a zodpovědně sestavený death metal zvládají skvěle.

Přitom ani v náznacích neopouští brutalitu a po další mezihře přichází silně abrazivní a asi nejdrtivější skladbou Only Vacuum Remains, u čehož mě napadá, že je vlastně moc dobře, že jim ani před koncem desky nedochází dech a trumfy v ruce. Nepolevuje se, nezaplňuje se prostor vycpávkou a nic se neslevuje z nastavených standardů. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde potěšující, byť můžeme pochybovat, hledat inspirace a předlohy a určitě jich najdeme spoustu. Vitur neobjevili neznámý světadíl ani doposud nepopsaný list v metalových učebnicích, ale jejich deska, tak jak ji předkládají, je za mě velmi sebevědomá, složená a zahraná se zručností, s níž se u debutních nahrávek nesetkáte často. Varování ohledně velmi ostrého a krvelačného zvuku je myslím zbytečné, kdo by zde hledal něco pro audiofily, hledal by samozřejmě marně.