Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vlčie Maky - Horehronie

Vlčie MakyHorehronie

Ruadek10.3.2022
Zdroj: CD (promo od AMPromotions)
Posloucháno na: CD přehrávač Yamaha + zesilovač Denon DRA 350 + repro SW-V2.1 1250 černé 36W 1250W PMPO 2.1
VERDIKT: Jazz a folklórní odkazy se mohou krásně doplňovat, když na to jdete s citem a uchopíte to správně. Mé doporučení otevřeným hlavám, které by nemělo zapadnout.

Nestává se to často, že si u nás přičichnete k současnému jazzu, on to ale nebude jen tak nějaký jazz. Na desce Horehronie se jedná o nevšední spojení, folklórně – jazzové. Pojďme se na ni podívat.

 

Za tímto počinem stojí slovenská kapela Vlčie Maky, kterou tvoří trojčlenný rytmicky – jazzový základ Klaudius Kováč na piano, Róbert Ragan Jr. na kontrabas a Peter Solárik na bicí. Za mikrofonem je Jana Kozáková, která svou blízkost k lidové hudbě svého kraje dokazovala už v kapele Mukatado. Jak jsem se dočetl, výraznou roli tu hraje právě aranžér tohoto projektu, klavírista Klaudius Kováč, který do toho jde odvážně a dokáže v mnohém překvapovat. Necpe do klasických lidových popěvků jazz násilím, dělá to poměrně citlivě a je slyšet, že si s rytmikou jazzové sekce hodně vyhrál.

 

 

 

Celkový dojem z desky je vlastně spíše o tom, že jsou to originálně pojaté folklórní písně z oblasti Horehroní, než jazzová deska obohacená prvky folklóru. Rytmus se krásně podřizuje vyznění a náladě originálních věcí, které patří k jednomu z největších hudebních odkazů slovenské tvorby. 

 

Nepřekvapilo mě hostování dalších zajímavých hlasů, přestože bych si upřímně s přednesem Jany vystačil po celý zbytek desky. Pracuje s hlasem ukázkově a je slyšet, že skladby dobře nastudovala. Moje žena je Slovenka, řadu těchto písní tedy známe a máme k nim osobní vztah. Ale zpět k hostům, aby se nám neztratili v rozjeté rytmice. Je to prosté, když se koketuje s jazzem a chcete tam mít charisma navíc, pak Dan Bárta. S tím nemám absolutně žádný problém, ona se tato deska k Danovým Illustratosphere docela hodí. Jeho pěvecké party na deváté Kažu sa mi ženiť přesně odpovídají, tahle poloha mu dokonale sedí. A víte, kam mě zrovna tenhle kus až zavál? Cítím v tom odkaz k Dáše Andrtové-Voňkové! Její tíhnutí k čistě folklórním písním se mi tu s ní krásně spojuje (velmi rád si pouštím její první fenomenální desku z roku 1986). Hlas číslo dvě je Peter Adamov, kde musím souhlasit, jeho přednes je opravdu jako samet. Je to třetí skladba, klidná a rozverná v rytmu jako horská bystřina. Velmi příjemná věc, kde se stejně jako Dan v deváté skladbě doplňuje s Janou. 

 

 

 

Deska je druhotinou, vydanou po debutu Podpoľanie (u kterého je rovněž z názvu jasné, odkud původní lidová tvorba pochází) a myslím si, že je to deska výborná. Zvuk a produkce, velmi citlivě uchopeno a podáno od lidí, kteří mají tyhle věci skutečně rádi. Mé velmi upřímné doporučení těm, kteří by rádi zvolnili a zaposlouchali se do originálně pojaté muziky.

 


 

Poznámka pod čarou: pokud by vám sedl tento typ folklóru, zkuste ještě kapelu Ľudové Mladistvá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky