Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vltava - Spass muss immer sein

VltavaSpass muss immer sein

Ruadek10.10.2022
Zdroj: CD - promo od AMPromotions
Posloucháno na: discman OneConcept CDC 100 BT + sluchladla Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Prostě další výborná deska od Vltavy. Nic víc, ale hlavně - ani nic méně!

Návrat bezmála kultovní kapely okolo Roberta Nebřenského mi byl potěšujícím prvkem při začátku podzimu, do kterého se vlastně takhle deska výborně hodí. Nejen obalem, ale i obsahem, který svou hravostí zažene chmury z kratšího dne.

 

Kdo by neznal Vltavu, která je naprosto osobitou partou, kterou jedni mohou a jiní nemusí. Vltava se nemění, je svérázná a má osobitý přístup. Nahrála kultovní hity "Marx, Engels, Beatles" nebo "Šťastnej jako trám" u kterých musíte uznat, že prostě nezapadnou.

 

Na Spass muss immer sein jde Vltava stále svou cestou, co skladba, to jiný styl a přesto to celé vlastně perfektně pasuje. Četl jsem na jejich produkci spoustu názorů, všichni se ale shodují, že tohle je hudebně hodně v pohodě – Vltava umí výborně hrát, ať už vám sedne nebo ne. I proto pro ně není problém styly měnit a ohnout si je podle svého. Chápu výhrady, kvůli kterým ji ale naopak jiní vyzdvihují.

 

 

Rád poslouchám ty krásně bezstarostné texty, hravý pohled na svět kolem sebe a někdy až nebývale osobní sondy, co nečekáte. I to je Vltava, kterou mám já osobně velmi rád právě za to, že hrají prostě úplně jinak – napadá mě přirovnání k Buty, kteří jdou možná ne až tak vzdálenou cestou (ale už deset let mlčí). Osobitost, které si cením – i když je třeba si zvykat.

 

Na nové desce si s nimi zkusíme klezmer (Do vody dál!), sambu (Goodbye smutku) nebo klasičtější prog či folk rockové postupy. A půjdeme i do reggae, proč vlastně ne! Zmiňoval jsem opět výborné texty (dobrých textařů máme v této zemi opravdu hodně, ne každý je ale podpořen dobrou muzikou, Vltava budiž výjimkou, za což jsem moc rád…), krásné hrátky se slovíčky (nejvíce asi zaujme osmá „Veršuje ležel, veršuje želel“). Na Vltavu jsou místy o něco smutnější a melancholické, nemluvil bych ale o temných podtónech (i když tu budeme mluvit i o smrti).

 

Plejáda hudebních motivů a vlivů je, zdá se, téměř nekonečná. Však posloucháme Vltavu, která svůj nadstandard stále drží velmi vysoko. Je třeba se soustředit: platí tady, že v jejich revíru je nutné být bystrý, pokud chcete zaslechnout všechny, co tu bydlí. Řeč je jak o dechových nástrojích (co k Vltavě patří), tak i o všudypřítomných klávesových partech Františka Svačiny, který je přítomen téměř všude a dotváří celistvý sound Vltavy.

 

Tohle je deska o objevování, ze kterého budete mít radost, podobně jako kapela. Touhle deskou si Vltava nenakloní fans, kteří ji dosud odmítali, o to tu ale nešlo. Není totiž třeba cokoli měnit, tenhle hudební svéráz je jedinečný právě takový, jaký je. I v tomto roce totiž vydali další silný materiál, který hrají s lehkostí, jakou jim lze závidět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky