Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vofa - Vofa

VofaVofa

Bhut13.2.2021
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Milovníka funeral doomu toto album jistě potěší. Ostatní, ne tolik zanícené posluchače nemusí vše předvedené stoprocentně oslovit.

Skupina Vofa má dostatek potřebných atributů k tomu, aby se stala pozoruhodnou, zajímavou a tím pádem snad i oblíbenou hudební kapelou. Tak si to projděme: název, který když guglíte, tak hledá skutečně kapelu (a ještě nějaké elektromagnetické ventily), sestava je tajná (což lze vysvětlit tím, že si autoři nepřejí být s vlastním výplodem spojováni, stydí se, nebo jsou to prostě tajemní borci rekrutovaní z nevýslovných míst světových věznic, či jde o sestoupení nadlidských entit, co chtějí ukázat mrzkému posluchači, zač je toho anonymous). Dále je jako země původu uváděn Island, což je kolébka nejedné skutečně povedené muziky. Dokonce i o obalu si myslím, že není vyloženě debilní, ačkoliv jsme podobné již vidět jistě mohli… třeba tady. Nicméně při troše toho internetového štěstí se podaří vyhledat autora fotografie a prolustrovat tak celkem záživnou galerii. Technicky vzato má skupina Vofa vše, co je k dobrému zážitku zapotřebí. Jen ještě jedna věc chybí – hudba samotná.

 

Vofa je čtyřčlenné těleso hrající funeral doom, které skrze triumvirát dvanáctiminutových songů svůj um vkládá do jednotného eponymního debutového alba. A tady opět narážíme na jakousi tajuplnou mlhu, která nejenže ukrývá identitu odpovědných, ale i nechce své dílo jakkoliv pojmenovávat a dokonce i jednotlivé písně jsou jen stroze označeny římskými číslicemi. Buďto jsou hoši/dívky (jiná pohlaví neznám) neskutečně líní, nebo ukrývají něco hrozivě děsivého, co by obyčejný smrtelník z Merklína (jako já) nemusel ustát a rovnou by si něco udělal… já si udělal čaj, tak to snad zmáknu. A nebo je tu ta třetí a nejopakovanější možnost, že tvůrci chtějí zaměřit pozornost především na hudbu samotnou a chtějí odpoutat konfrontované od možných předsudků, či jiných předem startujících názorů a úhlů pohledu. Zda se jim to daří, si netroufám odhadovat, protože sám jsem sepsal dva odstavce čuriny, než jsem se dostal k hudbě samotné. Tak teď už budeme vážnější.

 

 

Jsou chvíle, kdy mi jejich poklidně se převalující doom sedí a kdy si ty táhlé pohřební praktiky docela užívám. Ale pořád je tu několik elementů, který mi pocit dokonalosti maří a poskakují v hlavě, jako když se má dcera vzbudí ve dvě ráno a dožaduje se zábavy. Tak předně mi vadí booster, či jiný efekt na kytaře. Zdejší poloha má charakter ala Entombed a podobné švédské smrťáctvo. Ne že by to chrastilo jak na Wolverine Blues, ale takový ten crustový zvuk tam prostě je, což mi pro daný žánr nepřijde vhodné. Uvítal bych nějaké hlubší posazení, jako to činí třeba Ahab, kteří když přitvrdí, tak tam cítíte ten nekonečný prostor temných hlubin oceánu. Za další je trochu fádní zpěv. Jednak je ho na můj vkus příliš mnoho a jednak je jeho barva taková zanedlouho otravující. Opět by se mohlo více hloubit. To jsou asi nejvýraznější neduhy, které mi překáží.

 

V opozici naštěstí stojí zajímavě vystavěná muzika, která při troše úsilí dokáže vtáhnout do svých osidel. Začíná se hezky zvolna a nějakou tu minutku pluje hudba v klidné rovině, kdy jsem si po čase zase vzpomněl na zapomenutou kolumbijskou skupinu Vertebrae. Poté však přijde přitvrzení a celý ten doom je najednou víc evil a víc funeral. Trochu to drhne v tom, že zvuk kytary nemá takovou sílu, jakou by bylo vhodné použít. Ale to je konec konců dost individuální věc, která stejně závisí také na tom, nakolik se ponoříte do dané skladby. Následuje silnější půlhodina, která tu a tam prosvětlí chmurnou atmosféru nějakým lehčím, či jinak odlišným prvkem. To má za důsledek zostření receptorů, což je chytrý tah. Některé momenty jsou proto silnější, jinde je zas pozoruhodná kombinace rytmů a kytarové linky, jindy se to trochu plácá ve vlastním bahně. Má to zkrátka parametry, které se u nových, neznámých a prvně se představujících kapel občas projeví. Nevidím v tom nic, co by stálo za dehonestaci, spíš jako běžný průběh, kterým si prošel určitě každý hudebník.

 

Milovníka funeral doomu toto album nejspíš potěší. Náročnějšího posluchače, či fanouška, který se tímto žánrem primárně nezabývá, nemusí vše stoprocentně oslovit. Přesto si myslím, že nejde o zločin, ale o náležitě atmosférickou nahrávku s několika zajímavými momenty a rovněž i těmi poněkud méně zábavnými.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky