Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voices - Breaking The Trauma Bond

VoicesBreaking The Trauma Bond

Sorgh24.1.2022
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Už počtvrté jsou slyšet hlasy a nejde je ignorovat. Jak si je jednou pustíte do hlavy, už nejdou ven a zůstávají, šeptají a křičí...

Když se zpětně dívám na svoje hodnocení předchozích alb Angličanů Voices, říkám si, proč jsem jim dal tak málo bodů? Obě nahrávky jsem pochválil a přesto jim nedal víc než osmdesát. Zdůvodnění, že je nutné si ponechat nějaké rezervy pro ještě lepší díla sice beru, ale nemusely být tak velké. No vida jak čas mění názory, dnes bych se už tolik neupejpal.


Přemýšlím o tom v souvislosti s novou deskou, kterou Voices vydali koncem minulého roku, tři roky po vynikající Frightened. To mě donutilo oprášit staré věci, hlavně London. Nejen tady bych nějaký bod přidal a jedinečnost kapely dodatečně vyzdvihl. Jde totiž o unikát, naprosto originální společnost tvořící dosud neslyšené věci. Nové album je možné bez obav sledovat stejnou optikou a nebojím se říct, že laťka kvality zůstává na stejně vysoké úrovni. Zásadní vlastností zůstává metalová tvrdost, kterou nedokážou potlačit žádné melodické ornamenty. Docela mě překvapila syrovost čerpající z blackmetalového zřídla, ale nejde o jediný zdroj a už vůbec ne ten nejběžnější. Současní Voices tlučou máslo v hodně dynamickém režimu, který má blízko k deathu, ale výsledek nemůže mít jednoznačné jméno. Skladby jsou takové malé výzkumné projekty, které sice obsahují známé prvky, ale vazby mezi nimi jsou nové, neozkoušené a jejich efekt čeká na vyhodnocení posluchačské obce.

 

To vše není nic nového pod sluncem a starší alba nám už dokázala, že kapela chodí po jiných cestách než masy. U novinky cítím lehký rozdíl v tom, že se zdá tvrdší. Ani časté a vynikající čisté vokály nedokáží potlačit natlačenou agresi, která prýští z každého akordu. Dokonce i klavír je tvrdý, jeho zvuk studený, osamělý a necítím z něj žádnou snahu tento dojem uhladit. Melodie jsou smutné, ponuré, číší z nich známé pocity osamělosti, odcizení, to vše v kulisách studené metropole, kde uprostřed miliónů lze být osamělý. Atmosféra v sobě nemá nic přírodního ani tajuplného, je to ryze civilizační nahrávka a jako taková používá úplně jiné postupy než ty, které opěvují přírodní živly nebo lámou církevní mystéria. Nástrojům můžeme věřit jejich zvuk, efekty se neplýtvá a z hudby je cítit přirozenost. Netvrdím, že kouzelné krabičky nebyly použity, to asi ne, ale kytara zní jako kytara, basa bručí jak má a bubny jsou bubny. Z klavírních partů zebe i přes dvoje ponožky a reálně cítím chlad prázdné nahrávací místnosti. Jediná kouzla a čáry dýchají z nasamplovaných smyček, ale to odpovídá modernímu, "městskému" zaměření alba. Bez nich by to nebylo ono.

 

Album, které překonává hodinovou hrací dobu je dnes poměrně vzácné. Ještě hodnotnější je to, když se za celou dobu nedostane do slepého ramene, nezabloudí a po zakroucených cestách nás nakonec dovede k východu. To je tento případ. Breaking The Trauma Bond sice neoslní svým obalem, ale z hudebního hlediska jde o bohatou a nadčasovou záležitost. Pořád se věrně drží černobílé image, jejíž smysl se skrývá v bohatosti nejjemnějších odstínů šedi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky