Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kanadští veteráni Voivod táhnou svůj umělecký úděl dále. Je to těžké, zvláště u kapely, od které se očekává mnoho a pochopitelně už nemohou být průkopníky a inovátory. Jak tedy smysluplně a hrdě pokračovat? Na tuto a další otázky se umělci javorového listu snaží najít odpověď na svém třináctém řadovém albu "Target Earth". Sympatická to oslava třicetin. Jakou sortu putování tentokráte hudebníci zvolí? Za kariéru nakousli nejedno směřování a vykuli mnoho zásadních děl, ale zároveň mají za sebou i slabší okamžiky. Při svých experimentech a přirozeném vývoji zašli do mnoha hudebních zákoutí. Má smysl pokračovat? Asi ano, před pěti léty se do mateřského lůna vrátil původní basák Blacky. Pro Voivod zásadní, kytarový post, byl obsazen méně známým kytaristou Danielem Mongrainem (ex Martyr) a nezbývá než předeslat, že Piggy (RIP) si musí svůj žijící odkaz náramně užívat.

Každá skladba alba má nějaké pseudo intro s odlišnou náladou a tématikou. Všechny kompozice sahají do klasických alb souboru, stvořených v osmé dekádě minulého století. Parazituje se na dávných nápadech, postupech, disonancích, charakteristickém zabarvení Piggiho kytary a tolik typickém zvuku dávných nahrávek. Nové písně stojí za poslech, mají vnitřní náboj, náladu, prostě něco navíc, co jinde nenajdete a omlouvají silnou výpůjčku – návrat k vlastním kořenům. Navíc aktuální tvorba Voivod vymaňuje svoji klesající křivku kvality na stoupající tendenci.  Pachuť, kterou mi chlapci vytvořili albem „Katorz“ je dokonale přeražena. Nechci glorifikovat, album má několik ale, hlavně dovolí starému příznivci uronit nejednu slzu nostalgie.  Příjemnou inovaci nacházím v podobě jedné skladby, kterou Voivod odrecitovali v „rodné“ francouzštině, lehké influence s Gojirou musí naskočit nejednomu posluchači.

Voivod - "Mechanical Mind"

Album svádí srovnávat jednotlivé songy s dávnými alby, leč tuto statistickou práci ponechám stranou. Nová kolekce kompozic je přílivovou vlnou minulosti a je potřeba se mít na pozoru, aby něco zásadního neuniklo. Na albu se toho děje až moc, při srovnání s mnoha urputnými přežvykujícími nohsledy, jejichž hudba je nudná a prázdná. „Target Earth“ je možná až moc o braní ze zadních zaprášených regálů vlastního sklepení. Občas s tím mám problém, jindy album slupnu jako malinu a cítím se přenesen o pětadvacet let nazpět. Neschází nic, navíc se daří vkusně oprašovat vlastní avantgardní odkaz a světlu vystavovat typické dávno řečené výrazové prostředky. Neschází disonance, punk a core kousavost. Tu jsme do víru událostí zataženi rafinovaně, jindy dostaneme rovnou na držku. Inu jsou to rutinéři, kteří bezelstně dokáží vesmírné rašeliniště dovléci k našim prahům k podrobnému zkoumání. Můžete nad jeho krásou nebo nebezpečností dumat dlouze. Je nakažlivě uhrančivé, líbezně nebezpečné a zlověstné a stále láká k dalším návštěvám.

Album svými ambicemi sahá vysoko. Avšak v kontextu celé tvorby Voivod a přínosem pro hudební scénu končí na základní výšce, kterou před ním zdolali samotní Voivod svými zásadními alby, kterými otevřely stavidla přehrady nástupnických souborů, jež na deroucím se toku postavily vlastní pohled na tvrdou hudbu. Voivod jsou živoucími průkopníky, ale není v silách žádného génia být neustále tím hlavním, určujícím nový směr. Zbývá cesta údržby a oprašování vlastního pomníku. „Target Earth“ působí na skelet onoho vytesaného monolitu invazivně a dává mu nový vycizelovaný vzhled, hodný opěvovanému kultu. Vítejte v pokrouceném vesmíru Voivod, vkročit lépe do své poslední fáze samotní aktéři nemohli. Fáze podzimu uměleckého života, která je hrdým pokračováním / udržováním vlastního odkazu.