Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když ráno procitnete a zjistíte, že váš vesmír je zase v pořádku, protože hrajete v kapele jménem Voivod, tomu se říká sázka na jistotu. A i přes to, že ji na první pohled tvoří zastaralé bytosti. Jejich uvážlivě fungující mozky nevychladly, metalově psychedelické membrány se znovu rozevřely a pohání kapelu na její nové cestě. V současném rozpoložení rozvíjí nové a svěží teorie, kterak takto procitnout a nechat si v hlavě odehrát napínavý děj plný hudebního lahůdkářství. Hlavy starochů neustále konspirují, oprašují staré dobré riffy a nikdy neustoupí z míst, kde bují jejich představivost a fantastická hra s významy, detaily i hudebními postupy, v nichž se pojí stará škola se školou fantazie. Má to svoje pravidla, ale nic se nemá přehánět. A to zrovna Voivod moc dobře ví. Když takhle ráno procitnete, jen se otočíte na druhou stranu a chrníte v klidu dál. Všechno je totiž na svých místech a pod kontrolou. A vy jste toho všeho součástí.

A jako posluchač jakbysmet. Jako fanoušek s vrozenou slabostí pro komiksová dobrodružství, která se odehrávají v duchu starého thrash metalu s paranormálním podtextem. Už od nepaměti. No vlastně... zas nebuďme tak neuctiví, vždyť Voivod tu s námi za chvíli budou teprve čtyřicet let... Zkusme na to jít dnes trošku jinak. Pohledem fanouška, který nepatří mezi skalní a který ke kapele nejvíce tíhnul v období alb Negatron a Phobos, tedy s Ericem Forrestem za mikrofonem a v prostředí modernizace soundu a hustějšího projevu vůbec. Přesně mezi tyhle lidi patřím. Na Voivod jsem nikdy nezanevřel, ale také jsem je s původním a poté se vracejícím vokalistou nikdy úplně neuctíval. Neměl jsem na to buňky, míru pochopení a raději jsem si kapelu nechával ve spojení jen s určitým obdobím. Tak to skutečně bylo, nyní se ale ledy pohnuly. Rázem je třeba se s nastalou situací trochu poprat, začít vstřebávat jiné epizody kapely, ale neberme to zas tak poctivě a důkladně. Sám cítím, že by to zavánělo křečovitostí a... vše má své místo a svůj čas...

Pojďme rovnou na věc. Pojďme se podívat na zoubek The Wake, novince, která letos v meziplanetárním prostoru Voivod vyrašila na povrchu a vykládá nám svůj nový příběh. Dlužno dodat, že velmi poutavý. Psychedelicky progresivní, rozvíjející trošku jiný děj, než na který jsme normálně (během příjmu hudby jako takové) zvyklí. Ano, Piggy již putuje astrálem a jeho hra je navždy spojena s touto legendou, ale zrovna v přítomnosti The Wake je dobré si uvědomit, jak nesmírně poctivým pracantem je Chewy. Již na Target Earth ukázal, že jeho přínos bude mít na celkovou strukturu hudby Voivod dobrý dopad a novinka The Wake tuhle situaci potvrzuje. Jeho kytaru si neskutečně užívám a beru ji na novince za stěžejní nástroj.

Nechci se příliš hrabat v tom co bylo a co bude, pro mě je podstatné to, co se děje teď. Nemám na různé diskuze a porovnání ještě vyvinutou kapacitu, ale pronikám do toho a jednou také budu velký chlapec. The Wake mně v době prvních poslechů přišlo typicky nevýznamné. Nevýznamné člověku chlácholícího se dvěma alby, která v celém tom pohybu sci-fi monstra znamenají sotva pár krůčků, byť se mohou jevit jako nejodvážnější. The Wake ale krásně rozplétá svůj děj v podpalubí možná rozvrzaného, ale mimořádně odolného korábu. Nic okázalého, vůbec nic monstrózního, ale pěkně po staru šperkovaná hra na podrobnosti. Nijak složitá, ani nepřístupná, jen na první poslech možná trochu obyčejná.

Obyčejnost Voivod postupem času promění na sympatickou účelnost, kdy jednotlivé skladby rozkrývají mnoho ze svých tajemných zákoutí. Nepřijde mi úplně fér bavit se ve společnosti novinky o thrash metalu a jeho celkovém poslání pro tuhle desku (čest výjimkám - singl Iconspiracy např.). Já ji slyším jako progresivně metalovou, s drobnými úskoky k psychedelické souhře, k hravé dramatičnosti a s pár odcizeními, která však v případě této kapely nelpí na svých industriálních koříncích vlastní jedinečnosti a dávné slávy. Spíš jsou to ty komiksové stavby a stroje, které jsou při jejich vyjevení v rámci představ myšleny. Voivod skladatelsky dospěli už dávno a všeobecně to znamená jen to, v jaké budou na konkrétní nahrávce kondici. Thrash, ne-thrash.

A na The Wake jsou v kondici výborné. Novinka není rychlá, není ani pomalá a už vůbec to není deska o měření rychlosti. Je to album, které je třeba podrobit pocitovému rozboru, aniž by bylo potřeba jej složitě pitvat. Pěkně přirozeně se spustit a nechat vlákat do kokpitu a poznat, jaké jsou momentální úmysly souboru. Šlapavá chytlavost, poctivá symbióza a herní jistota, kde není na místě sledovat, jestli je zrovna víc atmo nebo bigbítově přízemní. To jsou asi hlavní devízy desky, která umí skvěle pobavit a bezpochyby patří k těm nejvydařenějším, jaké mají Voivod k dispozici. A jako takovou ji budu uctívat. Jakkoli je můj vztah ke kapele nestandardní. Jedna z desek roku, to si řekněme na rovinu.