Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voluptas - Towards The Great White Nothing

VoluptasTowards The Great White Nothing

Bhut12.12.2020
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Mnohem rafinovanější nahrávka, než se může po prvním setkání zdát. Není od věci hledat souvislosti a objevovat neznámé.

Opravdu hodně třtiny a brambor vzalo za své od doby, kdy se Voluptas studiově ohlásili. Tam kde tančila rumová víla pod duhou, končila beznaděj a začala mlhavá vidina zítřků avantgardního putování blackových stoupenců. Ti na svém prvním ekologicky likvidovatelném počinu (jež archivy nazývají EP) vdechli živou a ohnivou vodu zároveň do šestera skladeb. Teprve letos se podařilo navázat a oznámit světu, že čtyřletá kocovina je u konce a přišel čas na trochu té vážnosti. Co na tom, že oficiální debut je jen o čtyři minuty delší, než jeho opatrný předchůdce. Nicméně album Towards The Great White Nothing láká do své náruče. Však se koukněte na obal. Že je to vítání? Nebo jde o cosi zlověstnějšího?

 

V každém případě bychom měli posunout žerty stranou, jelikož tohle dílo už má vážnější charakter a důstojnější pojetí. Už samotná témata jsou k zamyšlení a vybízejí k troše toho sebevzdělávání, či prostému rozšíření si obzoru. Nabádá k tomu i recenzentský promo průvodní dopis, kde je poukázáno na píseň Between Terror And Erebus, která odkazuje na záhadnou událost kolem Franklinovy výpravy. Vskutku pozoruhodná záležitost. Neméně zajímavá je i hudba kapely, která v prvních čtyřech skladbách hovoří jasně blackovou rétorikou s příměsí nezbytné syrovosti a zároveň tu zasmrádne jakási viktoriánská avantgardní pryskyřice. To je dáno především melodikou a kytarovou hrou, která má tóny podzimního lesa, kde se z pod každého děsivého zákoutí zašklebí neznámá entita a vychroptí kus svého textu. Tím směřuji ke zpěvu, jehož jedovaté chrčení nemusí každému připadat líbezné, ale přinejmenším poetické rozhodně je. Celý úkaz Voluptas se totiž vykreslil jako soubor mnohem zajímavější než jako obyčejný konzument prastaré námořní lihoviny.

 

Dotek Necrocockovy Lesní hudby rozeznívá závěrečný, téměř čtvrthodinový kus Desert Twilight. Ten zcela nejvíce povoluje provazy black metalu a rozbíhá se do avantgardních hájů, jejichž konec dlí v propastné hlubině bílého ruchu. To je taková úlitba názvu desky a faktu, že závěr té skladby je krásný noise. Tohle je poloha, která mi na kapele sedí asi nejvíc. Je to snad experiment? Co tak o členech vím, tak určitě nejde o nic mimochodem vzniklého a nechtěného. Je to důmyslný projev a průsečík hudby, kterou mají rádi. Perfektní.

 

Škoda jen, že celková délka tohoto materiálu činí pouhou půlhodinku. Snesl bych opravdu víc. Na druhou stranu (pokud přijmu fakt, že jde o první velkou desku) je to dobrá sonda do srdcí posluchačů, kterak se takový lomoz ujme v jejich domácnostech. Za mě to funguje báječně a není důvodu v takovém směru nepokračovat. Ale nechvátejme, nenaléhejme a pokorně vyčkávejme. Však i na tenhle díl, který je neméně skvělý jako Ved Rums Ende jsme čekali… no celkem dlouho.

 

Je-li pro vás Voluptas stále neznámým pojmem a holdujete svéráznému black metalu s autentickým zvukem, pak tu máte mé doporučení. Neočekávejte však nějakou horlivou zběsilost a na první dobrou poukázané zlo. Třeba booklet desky je pěkně rozoostřený, či rozpitý, když jde o písmo. Žádná velká ostrost a kontrast, ale jakési mlhavé snění. Stejně tak fotka kapely v břečťanem ovládnuté zahradě, kterou není nic jiného než malý kousek tajemna v Bohnicích. Také podklad hodný důsledného studia. Všechno má své opodstatnění, nic není vyloženě na sílu a pro potřeby žánru. Dumejte, poslouchejte, studujte. V téhle nahrávce se skrývá víc, než vám může letmý poslech poodkrýt.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky