Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je pět let dlouhá, nebo krátká doba? Ono stejně záleží na úhlu pohledu. Pro jednoho je takový časový rozestup mezi nahrávkami oblíbené kapely možná dlouhým až nekonečným čekáním. Pro jiného — a do této smělé skupiny se troufám zařadit — je to vlastně úplně v pohodě a v současné uspěchané honbě za muzikou je to tak akorát. Za tu dobu krásně prostřídám svá oblíbená zákoutí a doplním chybějící vzdělání a mezery v policích, abych se pak mohl zase věnovat koloběhu od počátku. Proto mi to čekání na další zářez tuzemské avantgardní veličiny Voluptas nepřišlo ve výsledku vlastně dlouhé, jakkoliv ten rozestup byl o něco málo delší než u předchozích nahrávek.

Nuže, stojí před námi dílo s názvem Where Celestial Bodies Guide Not. Což tedy znamená, že vás kapela vezme do míst, kam Aštar Šeran nedosáhne svou bezbřehostí.

Asi je to nějaký recenzentský stihomam, nemoc z povolání, či jiný neduh dlící v mé hlavě, ale během poslechu na mě vybaflo hned několik různých hudebně příbuzných kapel, ke kterým lze novinku připodobnit. Rozhodně to nevnímejte jako autorský záměr, ale spíš jako odrazový můstek a azimut úhlu pohledu, respektive souřadnice, kterým směrem nakroutit svoje receptory. No, abych to zjednodušil: jsou tu místa, harmonie, nálady, které mi prostě vpíchly vzpomínku na nějaké jiné kapely.

Třeba hned úvodní track, který je vlastně nervním intrem. Sice v něm slyšíme vrnění cella a hru rozervané nálady a nepřející doomově laděné atmosféry, ze které nelze očekávat výbušnou radost a bujaré pokračování. Jakkoliv mám tento hudební nástroj navždycky propojen podvědomím s kdysi finským kvartetem hrajícím výhradně na tento nástroj (postupem doby se z nich stalo něco docela odlišného), přepadla mě vzpomínka na první dvě skvělé desky náladotvůrců A Forest of Stars. Jde o jakousi poťouchle vyšinutou hru s trpělivostí posluchače. Ostatně tato viktoriánská seance svou éterickou entitu otiskla do vícera ploch našinců Voluptas.

S druhou skladbou jsme nemilosrdně vrženi do osidel řvoucích blackmetalových vichrů, ve kterých se po nějakém čase začíná ozývat hlas trýznivých Ephel Duath, jelikož ten saxofon prostě evokuje nutkání použít slůvko jazz nebo nějakou jinou pitomost. Ono to tak samozřejmě není — a právě proto jsem si vzpomněl spíš na ty Ephel Duath. Šlapavá gradace skladby Sol Indiges zase vyvolává šelmu jménem Velnias, která má nahrávky podobně rozvržené — totiž nenápadně útočící z různých stran. Ovšem utíkání od jednoho připodobnění k druhému dává dohromady výsledek, který se takto popsaný snadno zjeví jako paskvil nesourodé hmoty, ale věřte mi, že to drží velmi pevně. Dokonce víc, než kdy předtím Voluptas vymysleli. Já bych tu prostě rád poukázal na to, kterak jde o pestrou, přesto žánrově hlubokou nahrávku.

A jak už to u takových kousků bývá, nic vám nedá zadarmo. První poslech byl v mém případě spíš nevinným očichem, ve kterém se ani jedna strana nerozhoupala k tomu, aby ukázala vše, co by možnému vztahu mohlo prospět. A tak jsme pokračovali dalším a dalším randevú, až z toho vznikla fascinace.

Pokud se budete prokousávat stejně jako já – těžkopádně a ostýchavě – zkuste se nejdřív zaměřit na ty rychlé smrště a divoké pasáže. To jsou útočné šrapnely bodavého rázu. Obskurnost, ve které je obaleno několik nezařaditelně psychedelických vět, se pak začne jevit jako smysluplná, mapu znající hra, která exploduje v nenápadných melodických vyhrávkách a vzletných momentech. Pak i ty pomalé pasáže začínají těžknout a škleby se samovolně démonizují.

Netradiční a neotřelý je tento black metal, avšak přesto v sobě nese řadu stop a odkazů k existujícím kultům tohoto žánru. Však je to tak přeci správně. Autoři dobře rozvrhli střídání kvapíků s pomalejšími momenty, aby je důkladně proložili těmi podivnostmi či ještě temnějšími momenty, kterými celek báječně koření. Výsledek je pestrý navzdory svému na oko jednotvárnému obalu. Právě naopak – je to nápadně neustále se vyvíjející a rozvíjející úkaz, který s každým dalším zkoumáním přináší nové a uchvacující poznání. Silná záležitost.