Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Yianna Bekris je mladá dáma disponující slušně prorostlou zálibou v temně metalových odnožích. A nejen v nich. Mezi projekty, ve kterých působí, patří i neofolková partička Vradiazei. Vedle tohoto spojení naturálního světa na sklonku života, jsou tu ale mnohem ostřejší spolky Eigenlicht a Sadhaka, v tom druhém ale své krátké působení už utnula. Obě tyto kapely si po svém zahrávají s black metalem, obě určitě stojí za vaši pozornost, ale ani v jednom případě si nejsem jist, že bych je měl dávat výš než jako zajímavost. A pak je tu Vouna. Temná a atmosférická záležitost, kde je Yianna skutečně doma a hlavní autorkou. Místo, kde si plní své vize a mety. Křižovatka doom a black metalu s čistým ženským vokálem a dalšími vlivy. U Vouna je sama o sobě zajímavá provázanost s bratry Weaverovými (WITTR), s nimiž u labelu Artemisia Records vydala svůj debut. Nathan je podepsán pod jeho kompletní podobu ze strany nahrávání a artworku, a na novinku pro změnu přispěl vokálem.

"Vouna je vedle doom metalu směsí folku, esoteriky, vůně pečených brambor lesního black metalu, ale i staré řecké kultury a evropských tradic vůbec"  - tak jsem projekt této dámy popsal v souvislosti s debutovou deskou a naší zastávkou v rámci Nedělního poslechu. Dnes se posouváme o tři roky dál a představíme si druhé album Atropos. V místech, kde mi první album vonělo po lesních kaskádách podivné romantiky Wolves In The Throne Room, si spolu s novinkou na podobné přirovnání netroufám. Možná to bude tím, že samotní WITTR už pro mě nejsou kapelou, jakou byli v minulosti a lecos z jejich opravdovosti se u mě ztratilo z pocitového dohledu, takže si u nich netroufám téměř na nic. Dost určitě je to ale hlavně proto, že Atropos je jinou deskou, než byl debut.

Ne svým stylovým zaměřením, ani jeho rozkročením, protože stále máme co do činění s doom metalem protkaným éterickým vlněním, dotekem neoklasiky a špínou blacku, ale sound kapely se znatelně posunul. Ubylo lehké naivity, přidalo se na opravdovosti a kompoziční jistotě. Novinka je větší bestie. Je víc zvířecká, nekompromisní i vykolejená. Přes to všechno k Atropos přistupuji hlavně jako k doom metalovému albu. Není to klasika stylu, ale pořád si z ní hodně bere. Funerální stěny, když už na ně dojde, mají sílu a spojení s vokálem divoženky funguje jak má. Pokud se na to záhrobní fludium přilepí pomalé riffy a zmírající naděje, dříme ve Vouna velký apetit.

Doomový spirit Atropos vysílá různé druhy signálů. Pokud se Highest Mountain prodírá hustým křovím nástrah a pastí a dá hodně na vokál, následující věc Vanish (tady si to utrpení poprvé opravdu užívám) do sebe vcuclo víc tajemné nezřízenosti, dekadence, smyslnosti. Dojde i na blackový skřehot, ale celkově je tahle skladba hodně těžká, v plískanicích a brodech se zastavující záležitost. Ale i ona v sobě ve své druhé polovině objeví kus světla a snad i pokorného odebrání se na onen svět za vším smířením. Grey Sky vnímám víc jako darkwave symfonicko-sonické procesí. Zvuk se proměnil, je víc postavený na klávesách a atmosféričnosti.  A pak je tu závěr v podobě výpravného monolitu What Once Was, poslední hřebík do pestré rakve, abychom náhodou nepropadli dojmu, že svítá na lepší časy. Nesvítá, bude hůř.

Tma Vouna voní ženským parfémem, ale je stejně zrádná jako bez něj. A když jsme u těch žen... Jestli bych měl v paměti vylovit ještě jedno jméno, kterému je Vouna blízké, volil bych Myrkur. Jakkoli se hudebně setkávají jen okrajově, obě ženy si snaží najít své místo v divočině, ve spojení nespoutanosti, tradic a přiblížení toho zkaženého světa světu civilizovanému. Vouna je jako cesta lesem. Dojdete na krásná místa, opravdu úžasné scenérie, někdy se člověk podivuje kudy se vydal a proč si nevybral schůdnější stezku, aby se zas našel tam, kde je mu zkrátka dobře po těle. Lehne si a prorůstá mechem. Myslím, že Atropos se jako druhá trasa Vouna povedla. Snaha na ní zachytit gró své muziky se nejen počítá, ale především pamatuje. Chodím po ní často, má svá skrytá tajemství.