Recenze: Vous Autres - Sel de pierre

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Vous AutresSel de pierre

Victimer19.11.2020

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Zlomená krása dávkovaná ve své podstatě i mutaci.

Tajemná dvouhlavá hydra Vous Autres se jeví jako velmi agilní těleso. Za svůj jepičí život poslala ven už druhé album a my můžeme pouhý rok po debutu srovnávat. Novinka Sel de Pierre si vůči debutu vystačí s mnohem skromnější stopáží, což jenom kvituji, protože s první deskou to bylo v tomto ohledu docela na dlouhé lokte. Šest nových skladeb lze strávit podstatně lépe, navíc když deska sama o sobě působí sevřeněji.

Abychom si Vous Autres blíže představili, musíme si propojit zbytky black metalu, doom a industrial. Právě mezi tyhle tři styly bych kapelu s nutnou nálepkou "post" postavil. Z jedné strany jsme na dostřel Blut Aus Nord (případně Yerûšelem), a z té druhé třeba dalším krajanům Regarde les Hommes Tomber. Tady to bude ale čistě v náznacích, protože zmiňovaní jsou o dost větší náklep a mají daleko blíž ke spojení black metalu a hardcoru. Což není případ Vous Autres. Další přirovnání? Co třeba reminiscence na Terra Tenebrosa? Možná, jen bez té ohavné monstróznosti, ale čistě náladově. Hm...

Hudba Vous Autres je psychotická, narušená krása, taková soukromá laboratoř moderní skepse. Sel de Pierre polyká industriální vlivy omývané košatou atmosférou s depresivním tlačením na podvědomí. Je to taková automatická apokalypsa či post gotická mystika v neprostupném vakuu. Navíc, čas od času s proplétajícím se hnisem zdegenerovaného sludge metalu. Tohle album je celkově dost kybernetik, jako by umělá inteligence hrála temný bigbít a ničila zaběhlé standardy.

Jako by to krásné bylo jen pozadím krutého příběhu, zastřenou dětskou vzpomínkou na bezstarostnost, kterou zachvátila realita a rychlost dospívání v tomto divném místě zvaném svět. Bohužel se zdá, že současnost má navrch a ta milá nostalgická chvíle je jen promítáním na plátno. Epizodou naděje v dusotu nicoty. Příběh Sel de Pierre nabízí různá spojení a celou škálu pocitů, přesto však působí hermeticky a introvertně.

Co se týká jeho zvukové podoby, jsem schopen brát ten syntetický podkres velmi benevolentně, ale při některých atacích nejde než krčit obličej, neb je mu velmi ubližováno. Je to zkrátka rachot a někdy za hranou snesitelnosti. Jinak jsem hudebně i pocitově naladěn na podobnou vlnu destrukce. Vous Autres dokáží rozehrát a stejně dobře schovat hned několik momentů, které chtějí uvést do transu. Proč se tak ale nestane, sám nevím. Vždycky je pohltí plastická tma a dusno. Závěrečný ševel přírody je jen kontrastem a tichým sbohem.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?