Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vreid - Welcome Farewell

VreidWelcome Farewell

Sorgh15.4.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: K pijatyce, kdy budu klábosit s kolegou vedle sebe a nevnímat okolí, mi to asi vadit nebude, ale kdybych se měl poslechu věnovat déle, asi bych se zvednul, nezaplatil a odešel.

Letošní únorové sněhy a následná tání měla několik kmotrů. Patří mezi ně i norští Vreid a jejich novinka křtěná jménem Welcome Farewell.

 

Vreid jsem si v jejich počátcích celkem oblíbil, ale s léty se dostavila znuděnost reagující na jejich jednoduchou a opakující se podobu black´n´rollu, kterému chybí nějaká hlubší podstata. Projevilo se to už na jejich posledním koncertě v Brně na Melodce, tuším v roce 2010, kdy předvedli set jen průměrné kvality a už tehdy jsem jen těžko hledal něco, zač bych jim upřímně zatleskal. A tak ani k novému albu nebyl důvod přistupovat jinak a pod řídkým, rezatým vousem jsem špatně skrýval despekt mísící se s malou, přesto neutuchající nadějí. Nyní je však jasné, že sny i nadále nenachází půdu, kde by se úrodně vzňaly a jejich vyhlídky vidím maximálně na trpěnou jarní plevel.

 

Welcome Farewell má podobu veselého a skočného heavíku, který je kolorován nečistým chrapotem upomínajícím minulé časy, kdy kapela výrazněji tíhla k blacku. Tempo nejednou odkazuje až někam k německým rychlo a silo/metalistům a to už rychle klikám o skladbu dál. Nic moc na albu nevidím. Nabízí pramálo nového nebo zajímavého. To, že s blackem tady už moc nepochodíme, by nebyl ani takový problém, kdyby… Kdyby nám ovšem Vreid nabídli adekvátní náhradu, směr, který by černé kořeny suverénně nahradil. Nyní nám kapela servíruje nemastnou a neslanou směs řady stylů, která je ve výsledku pouze třetím odvarem slabé kávy. Za této situace se mi nedaří do alba ponořit, protože nemá hloubku a poslech mi tak připadá jako plácání se v brouzdališti pro mrňata.

 

Bilanci kapele nevylepšuje ani obal. Naivní a kýčovitá kresba by snad ustála kritiku u mladé, nevyzrálé kapely, ale v tomto případě působí jako pěst na oko. Pryč jsou časy, kdy Vreid holdovali uniformnímu vzhledu s jasnými symboly. Aktuální, trapně pohádková kresba odkazuje buďto na senilitu ještě mladých lidí, nebo na naprostý odklon od jednou vyměřeného směru. Co je k tomu vede, netuším. Jak má potom vypadat hudba? Tak snad jen ti, kdo si touží rozjasnit myšlenky něčím lehkým, co nechtějí pátrat a v hudbě nehledají nic víc než zvuk, mohou uvítat tuto desku. Je „veselá“, velmi lidová a umím si představit, že si ji pustí kamarád na svatbě. Ať se tetky pomějou, hlavně že mladejm se to líbí. Ony by se, myslím, taky moc nedurdily. Jinak je to deska marná, zbytečná a jalová.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Michal Z / 11.2.14 5:59odpovědět

K poslechu alba mě dohnala úvodní skladba. Nechtěl jsem do Vreid po předchozím rollovém albu investovat čas. Koláž, kterou se chlapci snaží poslepovat ve zbytku hrací plochy, jaksi nedrží na podkladu a o pojsko-kočičkovském dortu si raději přečtu originál. Velmi slabý počin.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky