Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wang Wen - 100,000 Whys

Wang Wen100,000 Whys

Jirka D.26.1.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm // Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Elac CL 72
VERDIKT: Klasičtí Wang Wen s lehkým problémem úplně strnout.

Post-rocková formace Wang Wen patří asi k nejznámějším čínským kytarovým kapelám a troufám si tvrdit, že jejich jméno má v žánrové komunitě dost solidní zvuk. Jejich historie je docela dlouhá, jejich diskografie obsáhlá, živá vystoupení intenzivní a jejich status tomu odpovídá. Ostatně psali jsme o jejich desce Sweet Home, Go! (2016) a chválou jsme rovněž nešetřili, byť cesta do ní nebyla snadná a vyžadovala si čas a trpělivost. Jenže přesně takoví Wang Wen jsou a asi nebude překvapení, že přesně na této hraně se v jejich případě bude lámat chlebík.

 

Aktuální deska se jmenuje 100,000 Whys (a nevím proč), vyšla v září za Pelagic Records a od té doby se jí snažím přijít na kobylku. Přiznám se, že zatím (a ještě pořád) je to dřina a jejich nových osm skladeb ne a ne přijmout za své. Jejich souhrnná délka opět přesahuje hodinu, i když jen lehce, ale v tom si myslím, že hlavní problém nebude. Dlouhé skladby a v důsledku celé desky byly a jsou této kapele vlastní a kdo už se do nich jednou pustil, musí s tím počítat. Na svém místě jsou i ostatní atributy jejich tvorby, tedy na post-rock naroubované smyčce, dechy a taková pro Evropana orientální drobnokresba (zkuste skladbu The Ghost), ale přesto jakoby tentokrát ne vše sedlo úplně dobře.

 

Zásadní problém, samozřejmě můj čistě subjektivní, je malá dramatičnost skladeb, malý důraz na gradaci, přílišná jednotvárnost a cosi jako nevzrušivost. Všechno tohle je samozřejmě hooodně relativní, protože jak už jsem uvedl výše, neagresivní, nedynamický a na první poslech lehce zakřiknutý přístup je téhle kapele vlastní. Navíc v detailech je strašně moc slyšet, jak kapela při tvorbě aranží přemýšlí, klade důraz na jednotlivosti a velmi pečlivě zvažuje, jaký nástroj a zvuk se kdy a kde objeví. Do tohoto bodu OK a po pravdě se lze do desky zaposlouchat, stejně jako se lze zadívat do mikroskopu a žasnout nad tím, co je v něm vidět. Bohužel podívat se na věc z dálky, z odstupu, v tomto případě znamená lehký pocit zklamání z poměrně nezáživného a nevýbojného celku.

 

 

Při poslechu nové desky (a bylo těch poslechů fakt hodně) mě mnohokrát napadlo spojení cinematic post-rock, tedy ideální partner pro nějaké velkolepé promítání přírodních scenérií nebo prostě jakéhokoliv jiného, vhodného vizuálního doprovodu. Ano, obloukem se vracím k tomu, že tahle kapela naživo, s velkým plátnem za zády, dokáže pro očkované vykouzlit strhující zážitek. Poslech doma, osekaný o vizuální složku a bez jakýchkoliv dalších oporných bodů může působit trochu sterilně a bez energie, což můžeme dávat za vinu dramatické době, skvělé souběžné desce japonských kolegů Mono (ZDE), anebo prostě jen tomu, že jsem se blbě vyspal. Nejlepší samozřejmě bude, když si to poslechnete a názor si uděláte sami, za mě prostě trochu nuda, byť moc pěkně udělaná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky