Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slovenští Wayd jsou zpět a bylo to myslím září loňského roku, kdy se kapela ozvala s tím, že v listopadu vyjde jejich nová deska. Ta předchozí pojmenovaná Ghostwalk spadá až do roku 2007, z čehož je jasné, že tvůrčí pauza byla hodně dlouhá a jméno kapely spíš žilo jen někde ve vzpomínkách. Kdo vzpomínal, dobře udělal, kdo nevzpomínal, má možnost to teď dohnat a rovnou navázat aktuální deskou Reinvent.

Jestli na Wayd bylo vždycky něco sympatické, byl to jejich neortodoxní přístup k metalu, a jestli za mě v něčem váhali, byla to grafika a jejich logo. Při prvním pohledu to celé působilo dost amatérsky, a tak trochu jako slepené na koleně, což byla za mě dost škoda. Řekl bych, že když se někdo neznalý věci podívá na jejich starší tvorbu, na obálky desek a jejich celkové ztvárnění, nabude nejspíš dojmu, že má co do činění s nějakou hluboce podzemní devadesátkovou agro kapelou. I když právě v polovině devadesátých let Wayd začínali, těžiště jejich aktivity spadá do prvního desetiletí nového milénia a tam už se s grafikou i na lidové úrovni nějak pracovat dalo. Přístup Juraje Červeného coby autora současné titulní grafiky je za mě o poznání zajímavější, ale pořád to není ono. Co je to za kapelu? Co je to za desku? Nemám rád, když při pohledu na obálku nepoznám, o koho jde. Chtělo to (konečně už!) nové logo a společně s názvem desky ho nějak umístit na obálku.

Hudba naštěstí funguje o poznání lépe a hned od úvodních vteřin Wayd šlapou jak hodinky. Nástup v podobě skladby Algorithms of Hate je vynikající a skoro si říkám, že je škoda takhle vystřílet všechny ostré hned zkraje. Death-metalová rubanice po vzoru starých Opeth, navíc s výborným saxofonem, strhující a s drajvem, současně plná zákrut, nepřímočará a zvláštně nervní jak pro fanoušky Voivod. Což je prvek, který mnohem větší prostor dostává v následní, ještě víc nervní a zběsilé Marble. Jestli Wayd chtěli říct, že jsou zpět, tak líp to říct nemohli. A nepolevují. S trojkou Walpurgas přichází další z vrcholů alba, kytarově úžasně propracovaný a s vynikající rytmikou, jen tykráso, to fakt muselo skončit takovým žabařským fade-outem?

Pak deska trochu polevuje, ale ono není divu, protože vydržet tempo a kvalitu prvních tří skladeb není jednoduché. Pořád ale jde o nadstandardní metalový zážitek (zkuste se zaposlouchat do byskytary v Chains of Tradition) plný kroucených zatáček, odboček, vyhrávek a především schopnosti kapely se v tom neutopit a stále držet směr. Což se mi na desce líbí vlastně skoro nejvíc – že i přes komplikovanou stavbu, rytmickou složitost a přes všechny změny tempa a nálad drží pevně pohromadě a cílevědomě směřuje vpřed s razancí a energií dobré metalové desky. Žádná přehlídka pro přehlídku, žádné cvičení pro cvičení, ale jen dobrá a současně chytrá metalová deska.

Tenhle můj pocit se ale láme se sedmičkou When Less Is More, která je za mě slabší a zdaleka nedosahuje účinku šesti předcházejících skladeb – její jednodušší, kostrbatě navázaná a celkově méně soudržná kompozice přináší první pochybnosti, které naplno vyhřeznou s následující Limits of Introspection. Jakože trumpeta fajn, ale ta skladba má potenciál pouze jakou outro na závěr desky, takové samostatně neživotaschopné a blouznivé cosi. Dál to nedávám. Úvodní popěvek v Disparity mi připadá jako bonus, taková zdravice ze studia „čauky lidi, máme vás rádi“, ale jinak? Po tom skvělém úvodu desky, kdy se člověk zapomínal nadechovat z toho, co slyšel, připomíná tohle spíš nějaký špatný, nanicovatý vtip. To Wayd neměli v zásobě nic lepšího, že se na desku muselo dostat tohle?! Jakože Nocturnal Shredding je opět skladba v kondici, ale bohužel už v ní nejsem já. Už skoro ani nemám sílu napsat, že poslední třetina desky chtěla zásah producenta, přeházet pořadí skladeb a nad nutností některé z nich zařadit do finálního tracklistu pořádně popřemýšlet.

Je to škoda. Je to škoda dvojnásob, když deska začíná tak skvěle a docela dlouho jí to vydrží. Zavírám oči před hodně plochým a zbytečně hlasitým masteringem, před tím, že třeba zvuk bicích mě svou neživostí příliš nebaví, ale to, jak se album zvrtne ve své druhé polovině, to přejít nedokážu. Dvojí konec desky v podobě Limits of Introspection a Nocturnal Shredding, nejistá When Less Is More a vyloženě dětská Disparity kazí dojem, který hodně vysoko vytlačily skladby v úvodu. Ty jsou vynikající a tam říkám, že návrat Wayd se povedl skvěle.