Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Weregoat - Pestilential Rites Of Infernal Fornication

WeregoatPestilential Rites Of Infernal Fornication

Bhut16.3.2019
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nečistoty jsou ve světě Weregoat okrasným zdobením okolí. Perverzi lze velmi snadno vídat jako prostředek umění a hrubé násilí se rovná hrdinským činům. Tvář Weregoat je pohltivá a přísná.

Ještě než se pustím do hromady promo CD, které mi přistály na stole, oblažím čtenáře ještě něčím z vlastního arzenálu, respektive vkusu. Jde o kapelu Weregoat, kde se snoubí hodně aspektů, které mám rád. Jednak je to muzika v divokém rytmu, druhak je to velmi blasfemická záležitost a pak se to nebojí nahoty, což ukazují promo fotky i samotný perverzní obal. Všechno mi k sobě perfektně ladí a když ještě zmíním vydavatele, kterým je Iron Bonehead, pak si mnozí jistě výsledný obrázek dokreslíte sami. Ale abych vám hned zkraje nepředával zbaběle kreslířské potřeby do rukou, přijměte ještě trochu mé zvrhlé edukace.

 

Weregoat je svým způsobem vtipný název, který parafrázuje zažitý slovní útvar werewolf (neplést s nazi sabotéry werwolf), což znamená vlkodlak, takže weregoat je něco jako kozodlak? Asi jo. Nicméně tahle banda amerických rouhačů ve své lyrice, vedle lykantropie a klasických násilných témat, brousí ještě na téma sex. Nebo se spíš dneska používá hash tag sex? Sám vím kulový o nových trendech, ale nejednou jsem takový termín zaslechl. Ale pojďme dál. Vlastně posledně zmíněný okruh zájmu asi nikoho nepřekvapí, vzhledem k faktu, že obálka desky Pestilential Rites Of Infernal Fornication vypadá, tak jak vypadá. Mimochodem autor díla je jistý Cristóbal López, který podobná kacířská vyobrazení dělá s velkou chutí a nutno přiznat, že i s velký umem a smyslem pro detail. Takže perverze vizuální se tu pěkně protíná s tou hudební. A to jsme ještě nezmínili promo fotografie, kde má trojice umělců rituální figurantku velmi spoře oděnou… vlastně je úplně nahá.

 

 

Ale abychom se taky dostali k hudbě. Ta svou rétoriku startuje v blackmetalovém základu. Odtud se nebojí zaútočit směrem k thrash metalu a všechno zatěžkat hnusným death metalem. Právě death metal lze asi nejvíc pocítit z vokálu, který je patřičně ošklivý a zastřený. V tom se vybaví největší asociace s Archgoat, jenže ti jsou obecně velkými hrubiány. To Weregoat si jedou na trochu punkovější vlně, která k sobě tahá právě ten thrash, takže konečný výsledek je hodně divoký. Právě díky thrash metalu a jeho vyhrávkám zní deska pěkně nervózně. Zejména všelijaké kvílení kytar dodává na intenzitě onomu nepříjemnému pocitu. Při prvotním kontaktu se totiž vysype solidní bordel, ve kterém je orientace skautskou výzvou, ovšem k rozhledu dopomohou sluchátka, přes která lze určitá dějství spolehlivě vyfiltrovat.

 

Celkové vyznění je, krom svižné rychlosti a nepříjemně nervní atmosféry, ještě okrášleno o několik samplů. Ty (jak jinak) skrývají kozí mečení i roztodivné úryvky z milostných hrátek. Díky tomu je celý poslech opravdu silně prosáklý špinavou náladou. Takový chlív pak lahodí uchu, které je navyklé na podobné kejklíře, neboť hrubý death / black metal prostě nemusí být pro každého. Neposkvrnění zůstávají s nepochopeným výrazem na tváři, kdežto zarytí kacíři si budou chrochtat blahem. Nejde o nic, co by trhalo dráty na hranicích, ale o poctivou dávku jedovaté energie, kterou může hájemství Iron Bonehead nabídnout. Ostatně jejich stáj vyloženě přetéká podobnými zvrhlostmi, v jejichž líhni tuze rád šmejdím.

 

Tohle je hudba, při které se chcete bavit a nepotřebujete přemýšlet. Přesto není zcela tupě oddaná nějakému bezduchému sypání, naopak třeba kytarové kreace jsou natolik pestré, že by lecjaký pernatý poletuch zbledl závistí a svá pěstěná brka ve vší šílenosti zběsile vytrhal. Možná číro by si ponechal. Ty strunné výpady s notnou dávkou zkažené melodiky jsou jednou z věcí, která vás dostane do kolen. Hlavně v nich je skrytý půvab, tak si jej dopřejte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 18.3.19 17:14odpovědět

Ohledně těch roztodivných úryvků z milostných hrátek bych uvedl na pravou míru, že v songu "Screaming Forth Endless Blasphemies and Emitting Foul Seed upon the Pitiful Face of Benevolence" na začátku samozřejmě slyšíme starou sprosťačku Regan z The Exorcist. Jinak cover paráda, ale ten z EPčka Slave Bitch of the Black Ram Master to pořád nepřekonalo hehehe

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky