Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Werewolf - The Order Of Vril

WerewolfThe Order Of Vril

Bhut7.3.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Mystické dílo, mysticko-pohanské kapely. Na první poslech sytý materiál. Ovšem jeho detaily se ve světle ukáží až po nějakém čase. Velké plus za tajemnou atmosféru.

Naši severští sousedé mají ve svých hvozdech nejedno nesvaté monstrum. Na mysli mám stvoření podobná zvířecímu tvoru, jež vlk zve se. Bystrým myslím a milovníkům záhad a tajemna dochází, že tajemnou bytostí temných lesů bude vlkodlak a skutečně je tomu tak. Werewolf, tak zní jeho přesné jméno. Po světě sice běhá ještě několik dalších stejně pojmenovaných kreatur, ale zúžíme-li výskyt na samotné Polsko, číslice se nám rapidně zmenší. Konkrétně se dostáváme na dva kousky. Jeden z okolí zvaného Żywiec, ovšem ten už mezi živými neputuje a nerdousí. Druhý svými kořeny tkví v oblasti nazývané Piła a dodnes se zdá býti aktivní. Jeho poslední zaznamenanou aktivitou jest počin The Order Of Vril. Dílo prosáklé pohanským věkem a tajemnou aurou. Nyní nám nezbývá nic jiného, než se ponořit do jeho nitra.

Na scéně se Werewolf objevuje od počátku věku 2005, kdy taktéž v svět vpustil svou prvotinu The Temple Of Fullmoon, která byla vcelku pozitivně přijata. Uctívači černého kovu s pohanským přídomkem byli tak po nějaký čas ukojeni, avšak chtíč po novém, čerstvém výplodu záhy znovu narůstal. A tak roku 2008 spojil Werewolf své síly s taktéž polským živlem Semper Fidelis a společně stvořili dítko zvané Fidelity Of Ideology. Netrvalo dlouho a oslavoval se příchod nového roku 2009, avšak až ku jeho konci byla vpuštěna na světlo měsíční nová bestie The Order Of Vril.

 

Obal samotný zdobí uctívači tajemného pohanského kultu vlkodlačího. Společně pak nechávají na svět vstoupit hromy a blesky, třesky a plesky. Při pohledu na jejich počínání by se v jakékoliv živé bytosti krve nedořezal. Je proto důležité přistupovat k dílu s jistou obezřetností a značnou opatrností. Tato bestie má sílu, má hrůzně potemnělou tvář, má drápy, kterými sápe oběti, ale nemá, co více nabídnout. Při prvních vteřinách setkání s ní se vše začne kmitat a motat dohromady. Zúčastněný se tak nechápavě rozhlíží kol sebe a hledá bod, kterého by se bezpečně lapil, aby tento nájezd ve zdraví přečkal. Po určité chvilce se vše počíná vyjasňovat a osoba zvyknuvší si na tento zběsilý shon přestává míti většího pocitu bázně. Očekává změnu, očekává zvrat, očekává zpestření… očekává neočekávané. Bohužel, jediné co z vlkodlačí tlamy neustále bez vydechnutí vychází, jsou zlověstné zvuky, divoké tóny a celkově temná atmosféra. Smutný pohled na tvora, který si neustále vede svou a omílá to samé pořád dokola. Jiskru však jeho zuření přeci jen má. Celé to představení má úžasně podmanivou atmosféru, díky tajemným chorálům podbarvující jednotlivé výjevy. Varhanní zvuk dodává scenérii na mystičnosti, a jakožto jediný ukazatel, koketuje s pohanskou kulturou. Ostatní tóny linoucí se okolím jsou prostoupeny dojmem známosti. Nic, co by se lišilo, co by ještě někdy někde nebylo slyšeno. Pravda, svou úlohu splňují velmi zdatně a umě. Zvláště pak riffování a jím nastolené melodie nejsou marné. Ale jak už jsem několikráte naznačil, chybí moment lépe zapamatovatelné události. Vše je jaksi uspěchané. Hlavní pozornost byla uvalena na okultní atmosféru, která se ovšem náramně povedla. Ale zbytek jemně pokulhává. A tak se starý brach, ze kterého na první pohled šla hrůza, stává ošklivým nemohoucím vypelíchancem. Nemohl jsem celé situaci však stále porozumět, co se mi onen chlupáč snaží naznačit, čím mě hodlá více zaujmout. Bylo proto zapotřebí se opětovně navracet mezi jeho „psí kusy“. Po velkém bádání a detailném zkoumání se však přeci jen světélko naděje tu a tam zablesklo. Ovšem on, jakožto dítě noci nesnese jakékoliv jiné světlo, než záři ohňů a tajemný odraz světla Měsíce. Proto neváhal a tyto jiskřičky cíleně zadupával do země svýma urousanýma prackama. Naštěstí v mé paměti utkvělo několik těchto momentů, které tak mohu beztrestně vyjmenovat: Wolfs Lair, The Legions Of TTF a třebis takováAlpenfestung

Každému, kdož si The Order Of Vril hodlá pořídit, budiž svatá výstraha, že jej nelze soudit po prvním možném styku. Vím a zcela chápu, že jednotlivé kontakty s nahrávkou je nutné činit po nějaké odmlce, po nějakém lepším prokladu. Ale neodsuzovat zbrkle! Sám jsem měl značné potíže se navracet a nyní vím, že sytost byla dovršena. Celé to zavánělo už od samého začátku obžerstvím. Nebylo naplat. Muselo se ucho i oči přenést. Teď, když už píši poslední řádky svědectví o setkání s nefalšovaným polským vlkodlakem, se mi pozvolna dopřává uvolnění. Vědomí, že po jistý, nemalý čas bude dítko The Order Of Vril nevinně spát, mne naplňuje pocitem vysvobození. Ale abych jen neklel. Nutno přiznat, že zcela nejhorší to nebylo. Přežili jiní, přežijeme i my. The Order Of Vril díky své mystické auře dobývá vyšší post, než mu kdysi sudičky přidělovaly.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky