Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
White Stones - Dancing Into Oblivion

White StonesDancing Into Oblivion

Sorgh16.9.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Mezi vším tím blackem, co teď poslouchám, mě zaujala jedna zajímavá nahrávka, kterou nejde snadno definovat. A to je její největší předností.

Jde o nové album španělské kapely White Stones pocházející z Barcelony. Tihle chlápci svůj sud narazili v roce 2019. Rok nato přišlo první album s podivným názvem Kuarahy, na kterém už se rýsoval nejednoznačný rukopis kapely. Letos se bez zbytečného otálení ukázalo album druhé nazvané Dancing Into Oblivion. WS na něm pokračují v cestě šlechtitelské tvorby v jejíž základech je možné zahlédnout pilíře death metalu, ale ty jsou obaleny silným nánosem naprosto odlišných vrstev.

 

Album se zdá být zcela mimo jakoukoliv klasickou škatulku. Jen co skončí post-metalové intro, nastává čas pro zvláštní galimatiáš brumlavých tónů, tlumených riffů a elektrického bzučení. Pozornost zpočátku asi nejvíc přitáhne nervní drnkání, které nese v podpaží jednoduchou melodickou linku. Na ni se postupně nabalují další vrstvy, až je z toho jakýsi hudební topol, silný kmen a úzce přiléhající větve dalších možností. O melodiích se dá mluvit jen ve správném slova smyslu. Nejsou zde totiž klasické, rozvíjející se a navazující postupy, které dohromady stvoří výrazný motiv. Spíš a často se jedná o dlouho se opakující krátký motiv, který je záhy vystřídán něčím jiným. A nemusí to být úplně logické pokračování. Asi by se to dalo zlehka přirovnat k americkým Philm s tím, že ti se kloní víc k hardcoru a rocku, kdežto u WS převažuje hlubinný metalový zdroj. Oběma je blízká určitá sevřenost a nervozita.

 

Víc než hoblovačky na posluchače čekají někdy rozverná, jindy podivně temná preludia, ze kterých se klubou podivné útvary. Působí to dojmem nahodilosti, podivného experimentu a přesto se to docela dobře poslouchá, cítíte uvnitř pevnou kostru. Dominují podladěné tóny, ve kterých svádí vyrovnaný duel basa s kytarou a za takový pomyslný vrchol těchto hrátek lze považovat skladbu New Age Of Dark. Temnota a dusivá úzkost nás vtahuje do svého chrámu a letní světlo za oknem je mi v tu chvíli houby platné. Pokřivené realitě plné nástrah se dá uniknout během prvních instrumentálních minut Iron Titans, které mi připomínají už kdysi prožité siesty uprostřed deathmetalových sypanic. Album takovými pohodovými přestávkami neplýtvá, proto je dobré si je užít. Však samotná skladba se po chvíli zvrhává do slušně drtivých hlubin a úsměv tuhne na tváři. Všechny skromné melodické úseky hned obrušují riffy, až se z nich kouří a člověk má z většiny skladeb pocit mnoha kratších celků než jednolitého díla. A tak během těchto úvah přemítám, kde je vlastně ten death. Ani následující minuty nedávají jasnou odpověď a namísto toho se na mě hrne jakýsi mix jazzu a teatrálního šaškování, ovšem bez kašpárka, zato s pěkně vybarveným sejtnem.     

 

Jednoduchý ortel není v tomto případě řešením. Situaci ztěžuje to, že i když se některá písnička vyvíjí určitým stylem, tak někdy během cesty naprosto mění kurz a do cíle se dostává jako něco zcela jiného. Tenhle postup jakoby byl modem operandi WS. Laskavé přebíjí krutostí a hrubé záplaty páře jemná ruka básníka. Album se tak staví do role možného doplňku léčby bipolárních poruch nebo jiných duševních rozervanců, u kterých řečené po minutě ztrácí smysl. Přesto i duševně vyrovnaný posluchač musí ocenit nápaditost a zvláštní schopnost spojovat zdánlivě neslučitelné segmenty. Název alba tak vypadá jako ulitý na míru, protože deska vás převede z naprosté bdělosti do stavu strnule nevěřícného úžasu.

 





Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.11.21 11:40

Dobře, omlouvám se, to nejdebilnější jsem psát nemusel, nechal jsem se unést. Jsem fakt ale Ministry fanda a to hodnocení mi přišlo hodně nespravedlivý (jak stran třeba kvalit průměrného rocku/metalu, tak v rámci Ministry). Asi je všeobecná shoda na tom, že nejlepší desky Ministry jsou Psalm 69 a Filth pig (možná i Dark spoon, ale to už je kontroverzní). Nicméně do Dark spoon Ministry byli Ministry na vrcholu, experimentovali atd. Animositisomina není špatná deska, ale experimentování hodně ustoupilo a ve stejném duchu pak pokračovala anti Bush trilogie. Osobně nejmíň rád mam Rio grande blood, je to nářez, ale bez přídatné hodnoty (snad jen Khyber pass je bomba). Stejně tak Last sucker. Relapse mi už přišla jako mnohem svěžejší kytarová thrash- metalová Ministry deska, From beer to ethernity se snaží znovu o experimenty, ale spíše to nefunguje (i když několik songů je velmi povedených- např. Permawar). Ale Amerikkkant mi přišla už jako velmi dobrá deska s odkazy právě na Filth pig nově se scratchingem a metodou až takové zvukové koláže ze samplů, elektronických vyhrávek atd. a Moral hygiene mi přijde v podobném stylu a mě to baví, protože je to v rámci kvalitních songů. Přemíra těch samplů může někoho srát, ze začátku mi to taky vadilo, ale zvyklnul jsem si:).

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky