Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Otálení s rozborem nového alba False Light od ukrajinských White Ward má své určité důvody. Chtěl jsem se primárně zbavit prvotní euforie a nadšení z té nové nahrávky, která působila hned zkraje jako něco zcela mimořádného, co nebude jednoduché okamžitě vstřebat, pochopit, uchopit a ještě o tom nějak věrohodně referovat. No výsledek je po víc jak půl roce pořád takový neúplný, ale spíše z toho, že mé dojmy se lehce ochladily a uchvácení v první vlně poslechu vzal odliv zpět… a příliv jej už nevrací. Takže je docela možné, že moje následující řádky nenaplní vaše očekávání.

Minulou desku jsem si náramně chválil a užíval. Vnímal ji jako něco nelehce proniknutelného, něco co vám nedá spát a nutí se k tomu vracet a materiál studovat. Ono je to vlastně nyní stejné, jen moje nadšení a úžas se pomalu převrací v jakousi zdrženlivost a obezřetnost. Já totiž pořádně nevím, jestli White Ward chtějí hrát black metal, nebo si experimentovat, hrát a balancovat na ostří jazzu, avantgardy a snad i kabaretu. Žesťové nástroje v metalu mi nějak nepřekáží, ale tady jich je už na mě nějak moc. Nějak moc často nálada klesá do jakéhosi snění, kde se buduje zvláštní znepokojivá atmosféra, a když se řekne "black metal", tak se vlastně jen spustí masivní lomoz a burácení, jako když spláchnete na hajzlu. Nějaké smysluplné propojení a prolínání obou sfér je právě ten lepivý element, který tu citelně postrádám. Zkuste třeba kapelu Cailleach Calling, která pracuje s velice obdobným modelem… jen si o nich myslím, že je to takové uvěřitelnější. White Ward našli cestu, která je učinila zajímavou entitou, kterou aktuálně prohlubují a po vzoru průmyslových velmocí se z daného lomu snaží vytěžit maximum, jenže i za cenu ztráty krásného panoramatu.

Tak a je to. Nevím, kolik z vás si nyní řeklo, že to cítí stejně, ale spíš odhaduji, že jsem zvýšil tepovou frekvenci většině čtenářů, kteří prostě očekávají, že tuhle nahrávku budu chválit. Ale nebojte, budu. A začnu hned vzápětí, aby vám ta žíla na čele vrátila zase xicht do normálu. Zcela jednoduše: tohle se jen tak neslyší. White Ward mají svůj styl, který je katapultoval do řad netradičních a unikátních skupin, kde tak mají dost prostoru k realizaci, protože opakovat se jednoduše jen tak nebudou. Technicky vzato. Je to opravdu něco působivého, co si pozornost získá vlastně okamžitě. Je to natolik pestrá muzika, že donutí přítomného k vnitřnímu myšlenkovému rozboru, či jej přinejmenším přiková do neodtrhnutelné polohy. Jo, je to síla, kterou banda buduje vlastně od prvního alba Futility Report. Těch nápadů je tu celá řada a jen za zlomek z nich by vám lecjaká kapela, snažící se vyhledat neotřelé působiště, urvala ruce v ramenou. V neposlední řadě jsou White Ward skvělý fachmani v budování atmosféry, aby vás zahnali do poloh, kde vás jednoduše potřebují. Alespoň si to myslím a cítím to tak. Třeba to vnímáte jinak, ale myslím, že se shodneme na tom, že právě ta atmosféra je stavěna velice precizně a důsledně, a je jedním ze stěžejních pilířů celé jejich tvorby bez ohledu na to, jaké nástroje jsou konkrétně v daný okamžik využity. Čímž se dostávám ke dvou věcem: nástroje a obal co by podpůrný prostředek.

Nejprve zmíním obrázek, protože to je moje oblíbená disciplína. Dřevěný domeček na sluncem spáleném travnatém vršku. To je jednak výjev jak z amerického horroru a jednak zátiší pro folkové písničkáře. Black metalovou nahrávku z Evropy by pod daným výjevem někdo těžko hledal. Autorem fotografie je Lucas DeShazer a na jeho webu se dočtete, že je: fotograf z Oregonu, který se zaměřuje na západní Ameriku s antropologickou perspektivou. Jeho práce pokrývá veřejný prostor, vybledlou Ameriku a smrtelnost. Jsem velice rád, když kapela nezůstane jen u jednoho obrázku, ale je schopna se v bookletu alba vytasit z řadou dalších, které spolehlivě zaměstnají člověka během poslechu a taky tím řeknou, že je fyzický nosič skutečně zajímá a chtějí jej učinit zajímavým artefaktem, který bude náležitě propojen i s hudbou. Takže v bookletu CD je dalších 9 fotografií (+1 na zadní straně digipacku), které mají různě působivou náladu a spojuje je především určitý smysl pro detail, který vás na první pohled netrkne. Tak třeba... Všimli jste si, že ten dům na obale je vlastně opuštěná ruina? Není to na první pohled zřejmé a skoro se to zdá být nepodstatné, ale je to vlastně součást celé té hry, kterou nám White Ward diktují. Vlastně stejné formule, které jsem tu u fotek popsal, lze aplikovat i na hudbu téhle nahrávky. Nápad a touha vydat album prostě nekončí jen u schopnosti složit pár zajímavých riffů.

A teď ty nástroje… v řadách kapely je stálý saxofonista, jenže na albu si střihl pár větiček i trumpetista, kontrabasista a pianista. A taky trojice pěvců s čistým projevem. To jsou všechno sice moc hezké symboly a ukazatele, ale ne vždy mohou očekávání naplnit. Naštěstí je tady po této stránce všechno v pořádku a aranže jsou tvořeny vcelku střídmě. Ptáte se, v čem vlastně spočívá to moje nespokojení nastíněné výše? Jednoduše v tom, že ta míra užití podobných blbin a pasáže tvořené neblackmetalovým rozjímáním jsou už moc dlouhé a moc intenzivní. Je sice moc pěkné, že to spolu všechno štymuje, ale na můj osobní vkus je toho už moc. Občasné použití saxofonu ještě toleruji, protože s tím pracovala kapela od samého začátku… a je to vlastně signifikant jejich muziky. Ale proč tam k tomu ještě tahat trumpetu? Jasně, ta pasáž si to jednoduše žádala a ságo má trochu jinou barvu, takže důvodů proč použít zrovna tohle je asi víc, než proč to zjednodušit, anebo (dle mého kacířského uvažování) zcela vyškrtnout. Rozumím té snaze se chvíli ploužit v nemetalovém prostředí, dotýkat se intelektuálních notových zápisů, dát si k tomu něco veganského, zůstávat za každou cenu v éterické lehkosti nad věcí sebevážnější situace. Jo, v pohodě, ke všemu mám nekonfliktní vztah. Ale tohle je kolbiště black metalu! A ten tu dost postrádá variability. Když už se projeví, tak je to hluché burácení. Určité nápady tu samozřejmě jsou, bez dobrých riffů, působivých melodií a té tajuplné atmosféry by to taky nebylo ono. Ale cítím to tak, že White Ward se té syrovosti vzdalují a kytarový včelín vypouštějí velmi sporadicky a jen pro potřeby momentu, kdy je třeba znít prostě drsně. Otázkou je čemu to jako vadí. Vlastně ničemu, takže asi jen mému egu. A když už tak koukám, jak jsem se tu o tom všem rozepsal, raději to ukončím. Konec konců - tuhle hudební nálož si musíte servírovat stejně sami. Je to skvělá deska. Tak skvělá, až mě to sere.